I dostala jsem před nedávnem otázku přímo na tělo. „Smím se tě zeptat na něco osobního?“ dotázal se ten, o němž se mi již párkrát v noci zdálo. „Podle toho, na co,“ zaujala jsem pro jistotu střízlivou taktiku, doufajíc však v nabídku na oběd, večeři, snídani anebo alespoň celý život. „Máš ráda ryby? A nemyslím ty na talíři.“ Inu ani jsem se nenadála a byla jsem nasoukaná v maskáčích na cestě na svou první rybačku.
Přestože jsem se zkušeným doprovodem na místo dorazila v brzkých ranních hodinách (rozuměj okolo deváté hodiny), v našem zamýšleném loveckém revíru se to již hemžilo podobnými individuy v maskáčových úborech a se zeleným hrncem na hlavě. Ranní, v oparu zahalenou krajinou, se rozléhaly hlasité skřeky bujarých rybářů povalujících se s blaženým výrazem ve tváři a lahví v ruce po obvodu moravské nádrže již od předešlého (či ještě zaššího) večera. První rozčarování.
I rozložili jsme svá fidlátka a já měla tu čest slavnostně si vybrat z krabičky plné maličkých groteskně odporných gumových potvor – návnad, jak jsem se vzápětí dozvěděla. Poté, co jsem se hmatem ujistila, že slizce pouze vypadají, ukázala jsem na růžovou příšerku se směšně se třepetajícími chapadýlky. Na prut však byla až s dojemně něžnou péčí, kterou jsem u muže viděla snad poprvé, připevněna ta olivově zelená. Prý na ni pstruzi více berou. První zklamání.
O sedm hodin, deset dalších návnad a nula pstruhů později mi začínala pomalu docházet trpělivost. Držela jsem se statečně, téměř jsem přes srdce přenesla i fakt, že skupinka čtrnáctiletých klučíků usídlivších se vedle nás tahala z vody jednu ploutev za druhou, a to za všechny možné i nemožné části rybího těla. První vztek.
Co se dělo v mezičase, netřeba blíže popisovat. Jaké bylo mé překvapení, když jsem bravurně technicky nahozenou udici vytáhla na břeh – bez návnady. Že se živočichové okolním nástrahám neustále evolučně přizpůsobují, to jsem tušila, ale že narostou rybám namísto ploutví nůžky na přeřezávání udic chtivých rybářů, to by mě nenapadlo, bránila jsem se v zoufalé snaze svést na něco svou neumětelnost. První selhání.
Při dalším nahození jsem se maximálně soustředila ve snaze zvrátit fortunu ve svůj prospěch a přesvědčit samu sebe, že předchozí pokus byl pouhou výjimkou z pravidla. Tentokrát jsem nekompletní udici nevytáhla – ba nevytáhla jsem žádnou. Silon se – úplně sám – zapletl do větví vrby, která se tak nějak nemotorně skláněla až podezřele nízko… Ten zápas byl beznadějný, další návnada měla být od této chvíle oželena. První ostuda.
Po beznadějném úlovku jsme se pronásledováni zchromlým jeseterem vydali na potupnou zpáteční cestu okolo stále ještě jásajících rybářů, kteří však měli na rozdíl od nás záviděníhodný úlovek. Vtom nám domácí pálenku třímající rybáři srdečně zahlaholili na pozdrav. A já si s širokým úsměvem a rozzářenýma očima uvědomila, že mi mezi nimi nebylo ani trochu špatně. A brzy se vrátím – s jednou tak velkou krabičkou návnad.
