Tu informaci, neodvratitelnou svou definitivností, jsem přehlédl. Až okolo půlnoci, která poslala neděli do minulosti, v hodině duchů a v okamžicích příchodu nového týdne, jsem vpravo nahoře na iDnes šokovaně zaregistroval jednoduchý text: Ladislav Verecký zemřel.
Přiznávám, v prvním okamžiku mi blesklo hlavou, že se jedná o úsměvnou mystifikaci mistra elegantního humoru. Jenže další text mě bohužel přesvědčil o opaku. Žádná mystifikace, žádný úsměv, žádná nadsázka. Poprvé v životě mě Ladislav Verecký rozesmutnil.
Kdyby existovaly fankluby novinářů, kteří dokáží čtenáře zaručeně zaujmout a kteří se s jazykem mazlí jako mládenec se svou první dívkou, do fanklubu Ladislava Vereckého bych klidně vstoupil. Dlouhá léta jsem vůbec netušil, jak ten člověk vypadá ani kolik mu je let, v životě jsem ho nepotkal, ale na jeho texty jsem se v magazínu MfD vždy těšil.
S čím si pohrál, to jiskřilo radostí z tvoření. Tématické články, reportáže, rozhovory i Objevy. Klobouk dolů za tolik unikátních objevů, pane Verecký, spolu s panem Komárkem jste odvedli výbornou investigativní práci, mnohým politikům musela jít hlava kolem. Například kolem vlastního pozadí. Dělat tento typ humoru opravdu není vůbec jednoduchá disciplína, sám jsem několik let něco podobného zpracovával pro jedno regionální rádio, takže vím, že nápady opravdu nepadají jen tak shůry a když už třeba náhodou spadnou, je třeba jim hodně pomoci, aby se z vajíčka vylouply, potvůrky jedny.
Nejsem předplatitelem MfD. Jsem jen z rodu těch bláznů, kteří si od nepaměti každý den kupovali noviny u stánků nebo v obchodech, nezávislí na rozvozcích předplacených výtisků, a tloukli se hlavou do zdi, že jim občas některé vydání uniklo. Dnes už to je trochu jiné, pravda, internet je všemocný, ale přinejmenším čtvrtek a sobotu chci mít.
Čtvrtek s magazínem jsem nestihl (ano, to je kvůli článkům pana Vereckého jeden z těch hlavoudozditlukoucích dnů), pátek jsem vynechal a sobotní vydání na mě čeká u příbuzných, až si ho vyzvednu.
I proto jsem informaci o úmrtí Ladislava Vereckého zjistil až tak pozdě.
Pamatuji si, jak mě před několika lety potěšilo poznání, že Denis Verecký, který začal zasedat ve vysoce odborné srandokomisi Iva Šmoldase v pořadu Dementi, je právě ten Verecký, o kterém jsem si říkával, že by dokázal zábavně popsat i noty pro buben. Pokud to neudělal, už to nestihne.
Takže teď už po dlouhých létech znám tvář člověka, jehož články jsem si vždy vychutnával, znám i jeho věk - a bohužel už i datum úmrtí.
To jediné jsem vědět opravdu nechtěl.
Ladislave Verecký, díky.
