Je Kristýna Kočí odsouzeníhodná?

Z Kristýny Kočí je najednou vyhnanec stojící takřka na okraji společnosti. Mnohými odsuzována, mnohými zesměšňována, i poznámky k jejím vlasům jsou zhusta využívány, jako by barva vlasů řídila její kroky. Ale jaká je skutečnost?

Je jednoduché kohokoli šmahem odsoudit, to my opravdu umíme. Ještě nedávno se na někoho smála a dnes na něj ukazuje, fuj, hned po ní začneme házet vědra špinavých vět. Ale byl ten zvrat opravdu tak rychlý? Kolik z nás v určitém čase propadlo iluzím a pak se z nich postupně léčilo? Když nás přepadne láska, také na svém protějšku vidíme jen to nejlepší a až o mnoho později si uvědomíme, že nás vlastně spíš odpuzuje než cokoli jiného. Od dob, kdy pračlověk spadl do prolákliny plné emocí a nedokázal ze sebe všechny umýt, se to s námi táhne. Zapálení pro novou lásku, novou práci, pro nový cíl.

Zapálení pro novou politickou stranu, která dokáže změnit svět.

Kristýna Kočí na mě působí dojmem inteligentní a energické mladé ženy okouzlené možnostmi náhle se před ní otevírajícími prostřednictvím strany, kterou dnes sama označuje za sektu. Možnostmi seberealizace a využití svých vlastních schopností ve prospěch něčeho dobrého, něčeho, co dokáže rozvířit zdejší zetlelé politické a společenské listí.  Bylo to pravděpodobně ono báječné a opojné okouzlení, které ji jako motor protáhlo předvolebními mítinky, hektickou povolební dobou i časem tuhého prosazování takých či onakých reforem. Jenže právě v době všední každodennosti začala euforie poznenáhlu vyprchávat a mladá žena vstupující do tohoto kolbiště si začala uvědomovat, že ne vše je takové, jak vypadá.
Pokřikujeme na ni, jak tohle mohla udělat a jak může náhle ukazovat prstem na své bývalé spolustraníky. Není na místě spíš s respektem pokynout, že se tohoto kroku odvážila? Křičíme-li, že si to celé vymyslela a že chce toho či onoho cíleně očernit, jako bychom přitom jedním dechem dodávali, že rozehrála rafinovanou politickou hru, jejíž umně spletené pozadí by jí mohl závidět i zkušený harcovník Klaus.  Ale tak daleko nejdeme, jen ji osočujeme z bůhvíčeho.

V tomto okamžiku bych poskytnul Kristýně Kočí oddechový čas. Pokud opravdu prohlédla a bez lavírování, o které se zbytečně pokusil její kolega Škarka, dokázala říci pravdu i za cenu toho, že pod sebou naprosto neodvolatelně podřízne větev, zaslouží si to. A pokud je vše jinak a Kristýna Kočí postupuje podle chytře vymyšleného scénáře, je dost času na to, abychom ji za to odsoudili a poslali do zapomnění.
A ještě malá zkratka pro ty, kteří si přečetli název a nehodlají se prokousávat celým textem:
Chceš kamenem také hodit,
ostrou slinou protnout vzduch?
Jen suď klidně bez důkazů,
počkej však, až budeš bůh!