Trpělivost na dálkové ovládání

Každý, kdo se někdy v životě pokoušel sledovat televizní vysílání, mi jistě dá za pravdu, když řeknu, že jde o zábavu přímo adrenalinovou. Sledovat televizi v dnešní době zkrátka vyžaduje pevné nervy – nejen co se obsahu týče, ale i po stránce formální a technické.

Každých deset minut vysílání vystřídá běžný program reklamní blok téměř stejné délky a nejen to – jeho hlasitost výrazně převyšuje úroveň ostatního vysílání – nejspíše proto, aby divák upoutávky náhodou nepřeslechl a nezůstal tak ochuzen o cenné informace v oblasti pracích prášků, kvůli kterým přeci sleduje televizi především. Uvolnění střídá infarkt a náš divák je nucen chvíli co chvíli sahat po televizním ovladači, aby z reklamních spotů v příští vteřině neohluchl.

Mám za sebou dlouhá léta působení v marketingu nadnárodní společnosti a věřte mi, že vím, co je to svobodná reklama. Nemám tedy pochopitelně v úmyslu obsah reklamního sdělení nikterak regulovat, či nedej bože zakazovat. Ne nadarmo se však říká „tvá svoboda končí na špičce mého nosu,“ a přesně v tomto duchu se odvíjí i můj záměr – totiž prosadit omezení nikoliv rozsahu, ale nepřiměřené hlasitosti televizních reklam, která do naší svobody zasahuje více, než se může zdát. Jen si vzpomeňte, jak často jste naposledy museli sahat po ovladači, když jste si chtěli užít váš oblíbený film. Přehnaná hlasitost reklam diváka obtěžuje a nutí ho neustále upravovat její úroveň podle toho, jak se to reklamní produkci zrovna hodí.

Abych nepoukazoval pouze na Spojené státy americké, jejichž Sněmovna reprezentantů obdobný návrh v prosinci 2009 uzákonila, mohu pro inspiraci uvést i příklad našeho nejbližšího souseda, a sice Slovenska, kde takovýto zákon funguje již několik let. Věřím, že tato zahraniční iniciativa slouží ku prospěchu běžných diváků a pomáhá tak zamezit „nekalým praktikám“ v oblasti televizního marketingu. Zákon o ochraně spotřebitele říká, že „obchodní praktika je nekalá, je-li jednání podnikatele vůči spotřebiteli v rozporu s požadavky odborné péče a je způsobilé podstatně ovlivnit jeho rozhodování tak, že může učinit obchodní rozhodnutí, které by jinak neučinil.“ Odbornou péčí se zde rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat, a já se domnívám, že očekávat od televizního vysílání vyrovnanou hlasitost rozumné je.

Někdo by jistě mohl namítnout, že vše funguje dle zákona (resp. v rámci tolerance dané zákonem) a je v souladu s obecnějšími pravidly v Evropské unie. Otázkou však zůstává, zda je tato tolerance dostatečná - jakmile dětský pořad přeruší reklamní znělka, ihned se musíme sápat po ovladači, abychom se vyhnuli srdeční příhodě a svým ratolestem nepřichystali místo příjemné podívané spíše méně příjemný šok. Z tohoto důvodu považuji omezení hlasitosti reklam respektive důsledné dodržování pravidel a tvůrčích kodexů za věc žádoucí a jsem připraven se o něj zasadit v širší veřejné i politické debatě. Řekl bych, že tento návrh je v souladu s konceptem společenské odpovědnosti a jako takový si jistě zaslouží naši podporu. Nerad bych se dočkal doby, kdy pro samou svobodu reklamního vysílání nezbude už na diváka vůbec žádná.