Znáte to? Kdosi z manažerské sféry si vymyslí novinku či jakýkoliv důvod ke stresování svých podřízených, kteří následně stejný tlak vyvinou na další své podřízené a pokud se někde v té skupině jevíte Vy jako podřízení, nejvyšší tíha padá na Vás. Jedná se o zákon o stresu, kdy stres jako hlavní složka padá jako jakási bomba patry pracovních vztahů, nabírá sílu a na nejnižší patro spadne silou jaderné pumy. A jak funguje, když je jedno z pater přesvědčeno o tom, že je pod stresem nezaslouženě, jasně vypovídá situace na pracovních úřadech.
Úředníci pod tlakem, napjatá atmosféra v čekárnách i s pořadovým lístkem. Boj o každou korunu, doklad, termín, nadávku, ránu do stolu, to je jednoduše prostředí, které si člověk sám dobrovolně nevybere. Na jedné straně vah máme vystresované nezaměstnané, kteří potřebují práci, živit rodinu a do té doby jakési zajištění, aby neskončili lidově řečeno "pod mostem". S nimi se v míse také tlačí druhá skupina nezaměstnaných, která je vlastně spokojená s tím, že práci nemá, stačí jí štědré dary od státu a pouze tlačí na termín. V druhé misce vah máme vystresované úředníky, kteří se drží byrokratickými pravidly, které jim nastavil stát. Ti jsou vystresovaní z vyhrožujících jedinců z řad nezaměstnaných.
Jedno mají všichni společné. Drtivá většina nemá zkušenosti ani školení na toto téma. Téměř nikdo není schopen takové situaci čelit, takže je na úřadech práce vedena jakási studená válka, kdy jeden nezaměstnaný svým přístupem vystresuje úředníka, který pak neumí svůj stres ventilovat jinak než nepříjemným vystupováním vůči jedinci, který jde na řadu poté, takže se nálada jednoho "agresora" dostane postupně na více lidí. K čemu to vede? Úředník si jednoho slušného člověka jaksi "znepřátelí", nezaměstnaný si znepřátelí úředníka a další setkání už nikdy neproběhne v klidu. Což vede k neobyčejně raketovému vzestupu ironického vystupování úředníka a matematicky i k o to vyšší agresivitě uchazečů.
Kdo je tedy viníkem? Agresivní uchazeč, samozřejmě. Jenže kde se bere jeho agresivita, je možné vysvětlit stejně bezpečně jako důvod, proč je na slušného uchazeče úředník nepříjemný. Tedy pokud netrpí žádnou psychickou poruchou. Jde jednoduše o stres, strach o střechu nad hlavou a bezmoc. Jde o člověka, který ztatil práci, kde léta dřel, odváděl daně a nakonec vztek z toho, že mu stát poskytuje minimum, se spožděním a s nutností složitého papírování. A máme tu onen zákon padající stolice.
Jak tedy skutečně pracuje tento zákon? Stát vymyslel podmínky, za kterých vyplatí lidem, kteří ztratili práci náhradu v nezaměstnanosti. Tyto pravidla nařídí úředníkům dodržovat. Ti pak musí požadovat veškeré potřebné materiály po uchazeči, na kterého tím pádem padá ta nejvyšší tíha. Dá se však říci, že uchazeč, narozdíl od běžné praxe, může tuto "bobmbu" vrátit zpět na úředníka. Nejnižším patrem se tak stává slušný uchazeč o práci. Člověk, který pozdraví, prosí, děkuje a neřekne sprosté slovo se tak často stává tím, který odchází zklamaný z povýšenosti a nepříjemnosti úředníka.
Samozřejmě nečerpám ze své jediné zkušenosti. Mnoho mých známých si často stěžuje na tento pochopitelný, ale neomluvitelný přístup. Přístup úředníka, který vlastně také za nic nemůže. Přístup, který se vyvinul pod tlakem stresu.
Jenže je tu skupina uchazečů, kteří dostanou vždy peníze. Vždy více než lidé, co práci ztratí. Dostanou více peněz za každé dítě, které splodí či porodí. Dostanou více peněz, než je dokonce průměrná česká mzda. Naprosto nejvyšším patrem v tomto zákoně o padajících stolicích je tak vůbec vědomí, že se někdo má lépe, aníž by hnul prstem. Je to základ všech válek, které se na úřadech práce vedou. Jsme dokonce už tak daleko, že tito lidé se sami stávají agresory už jen proto, že má výplata několik dní spoždění. Je tedy cesta, jak toto pravidelné bombardování zastavit. Bohužel na to ale musí nejdříve přijít naší zákonodárci. Ti ale místo toho vymýšlí pouze způsoby, jak tuto skupinu ještě více zvýhodnit.
