Nechci uvádět drobnosti a detaily toho, proč, ale prostě jsme měli rodinnou oslavu. Dorazili jsme za mými rodiči s přítelkyní a psem. Samozřejmě i oni měli svého psa a tak jsme počítali, že si své území bude chránit a že se ti dva neskamarádí. Samozřejmě až zpětně většinou vyjdou najevo rady jako první setkání na neutrálním území a podobně. V tomhle ohledu chudáci psy a naše chyba, ale o tom já psát nechci.
Prostě se slavilo a psi byli odděleně. Každý v jiné místnosti. Přes dveře se občas navzájem provokovali, ale žádné hlasité škěkání. A tak, když už většina rodinných příslušníků usnula, jsem se ve své "náladě" nepromyšleně rozhodnul ještě jednou se pokusit o jejich spřátelní. Trvalo to asi půl hodiny a byli hodní. Pak na sebe vyjeli. Opět. A v tu chvíli mě prostě v tom lehkém opojení nenapadne ten známý trik s politím studenou vodou a tak jsem na to šel ručně. Odnesl jsem to z celé té bitky těch dvou psů jako jediný. Oni byli oba v pořádku. Očkovaní. V tomto ohledu jsem byl klidný.
Sám jsem ale neměl žádné maličké odřeniny. Měl jsem něco na ruce a protože to vypadalo špatně (docela slušná tržná rána), zavolal jsem si záchranku a tady začíná podstata příběhu. Aneb, proč občan platí zdravotní pojištění a proč mu na něj ješště zaměstnavatel přispívá ještě více peněz... A ještě víc, proč mají policisté na autě "pomáhat a chránit."
Za dvacet minut dorazila rychlá záchranná služba a protože si mysleli, že by se to mělo šít, z Neratovic, kde právě před čtrnácti dny prý kvůli nezájmu záchranku zrušili, jsem byl odvezen na Mělník. Bylo kolem třetí ráno, když jsme tam dorazili. V tu chvíli mě jen napadlo "ajéje, zítra mám jít do práce, snad to není nic extra"... A skutečně se zdálo, že o nic nejde. Dostal jsem jen obvaz, lékařskou zprávu, doporučení, abych si přezkoumal, zda byli psi očkovaní a byl jsem poslán domů. Samozřejmě jsem zaplatil devadesát korun.
Maličkost: V záchrance věděli, že je to kousnutí. Kousnutí, jak mi bylo řečeno, se nemá šít. Takže mě mohli ošetřit v autě.
A mimochodem, tady je fotka té zprávy, jejíchž autor, jak se zdá, měl asi vypito více než já...
Slova jako "pacient" nebo "pokousání" by si asi doktor při psaní lékařské zprávy mohl pohlídat...
"Samozřejmě domů vás rozhodně záchranka nepoveze, ale když tak si zavolejte taxi," řekla mi sestra. Možná by bylo lepší, kdyby byla možnost zaplatit dalších devadesát za odvoz zpět, ale ta záchranka by asi chyběla jinde, dává to tedy smysl. Když jsem se však zeptal na kontakty na taxi, žádné neměli. Asi zákaz propagace jedné firmy, nevím, ale když už mě na něj odkázali, nějaký kontakt jsem dostat mohl. Byl mi ukázán směr na vrátnici, kudy bych se měl dostat ven.
A ejhle, co se to děje. Vrátnice byla zamčená, nikdo tam nebyl. Jsem tu snad špatně? Neznám to tu moc. Když jsem se vymotal, prakticky hned jsem zapomněl, odkud jsem přišel, protože jsem byl vyveden několika chodbami. Nechtělo se mi ze sebe dělat nějakého "kdovíco" a tak jsem se rozhodl, že abych se dostal na hlavní silnici, raději to přelezu, což sice nebylo snadné a ani nevím, zda mě za to nečeká zpětně nějaký trest, ale přišlo mi to mnohem jednodušší.
A tak jsem hledal, kudy se dostanu zpět do Neratovic. Sotva jsem to stihnul, chtěl jsem zavolat, ale přerušily mně dva hovory, kdy se mě ptali ostatní, zda jsem v pořádku, jeslti to zašívali a podobně. A pak jsem to položil. A když jsem si chtěl tedy zavolat odvoz, vypnul se mi vybitý telefon. Takže nejen malý zádrhel v ochotě na pohotovosti, ale i telefon byl proti mně. Vyrazil jsem tedy na cestu a doufal, že možná se najde někdo, kdo mi zastaví.
Ušel jsem sotva k cedulce označující začátek městečka téměř sousedícího s Mělníkem a poté, co jsem zamával na řidiče, jeslti zastaví a když ne, aby mě aspoň nepřejel, zastavilo jiné, větší auto. Radoval jsem se, přijeli policisté, pomáhat a chránit, a ti mi pomohou.
"Dobrý den, občanský průkaz, prosím" - "Dobrý večer, tady, já zrovna jdu z nemocnice a doufal jsem, že mi někdo zastaví" - "Ano, ano, jasně.. Víte, že jdete po špatné straně silnice?" - "Jen jsem doufal, že by mi mohl třeba někdo zastavit, ale na každýho jsem mával, aby si mě všimnul a..." - "to jsme teď viděli, to auto, co muselo prudce dupnout na brzdy, my viděli to červené světlo" - "mně se nezdálo, že by prudce brzdil, to je mi líto, jestli to je pravda" - "Si snad vymýšlíme nebo co?" - "ne, ne, to mě ani nenapadlo.." - "tak co s vámi? Přejděte prosím na druhou stranu.. Co říkáte, pane kolego" (přikyvuje, že souhlasí) - "Díky, dobrou noc."
Místo toho, že jsem měl radost, že mě třeba jen kousíček odvezou (měli přeci cestu tím směrem), jsem doufal, že mě nepokutují nebo neodvezou na služebnu. Přeci jen, cestou a v nemocnici už jsem patřičně vyztřízlivěl... Zas tak vypito jsem neměl... Ale "pomáhat a chránit" mi přišlo jako definující slova pro policii. Zvláště pak poté, co si to napíší na auto, kterým mi zastavili, bych možná očekával, že mi aspoň o chviličku zkrátí cestu. Místo toho odjeli pryč. A já ještě, přecházejíc na opačnou stranu, přemýšlel, jací jsou formáti, že mě nechali jít.
Po dvouhodinové procházce jsem se tedy dostal do Neratovic. Jsem tu, mohu spát. A přemýšlet, jak interpretuji tuhle veselou historku. V celku ani není nic komu co vyčítat. Jedině bych asi, být na místě zdravotní sestry, myslel na to, že pacient z Neratovic nemusí chtít jít pěšky a že ne každý musí mít k dispozici kontakty na odvozy... A také, že pomáhat a chránit neznanemá trestat a buzerovat. To mě na tom jediné asi naštvalo... Ale ta zpráva mě druhý den vyloženě pobavila....
