Je to předem dohodnuté. "Vy, jeďte tam a v čase takovém a takovém se pusťte to tohoto hráče! A nejlépe zezadu!". Je to možná k s míchu, ale i tak mohou vypadat trenérské rozkazy v jedné z nejlepších světových hokejových soutěží.
A čím to je? Zkrátka, mezi hokejisty Čechova je pár hráčů, kteří týmu málokdy pomohli skórovat, kteří jsou při bránění a útočení například v přesilovce platní tak, jako bych tam byl já. Jsou najati na jediný účel. Zranit, zneškodnit, vyprovokovat bitku....
Dva hráči si 27 vteřin před koncem zápasu troufli na vzrůstem jednoho z nejmenších hráčů. Napadení ze zadu jej skolilo na zem. Bohužel do ležícího hokejisty bylo mláceno dál. A nebyli to nějací Kanaďani. Fedosejev, Ruský hráč byl viníkem takového přečinu. Tady už hokej skončil.
Co s takovými hokejisty? Máme jim snad tleskat za to, že si opět troufli na slabšího? Méně zkušeného? Máme sedět a utlumeně se divit, zírat s otevřenými ústy? Má v nás z toho proudilt adrenalin?
Jednoduše, kdyby KHL zavedla již při prvním extrémním marakru všem takovým hokejistům jejich kariérní vrátka, tento incident by se neopakoval. Pokud tedy nejsme ve vyhetsovaném zápase, před bitkou si jako hokejisté nekoukáme do očí a nekřičíme na sebe: "Tak pojď, rozdáme si to!", nejedná se tu o regulérní bitku, která k hokeji patří, která se tam i líbí, kterou rozhodčí nechají plynout, dokud jeden hráč nespadne na zem. A to ti hokejisté mohou být kamarádi a v zápase panuje jiná psychika, srdce buší... Ale kamarádi zůstanou i po bitce.
Však tihle typičtí bitkaři, kteří nevědí, co je to být nejlepší střelec týmu nebo nejlepší nahrávač ligy. Hokejisté, co se chovají jako vyzvednutí někde z podmostu, jako lidé, co se sotva naučili jezdit na bruslích a umějí se jen prát, nemají ve vrcholové hokejové soutěži co dělat.
Každým dnem, kdy velitelský můstek KHL nevyloučí nadosmrti tyto hráče z registru profesionálů, u mně KHL jako celek extrémně rychle ztrácí hodnotu.
