Toskánsko – kraj moře, vína a mramorové gotiky

Rozhodl jsem se prověřit zprávy o Toskánsku, které hýří superlativy: nejkrásnější města Florencie a Pisa, úchvatná vinařská oblast Chianti, pohádkové ostrovy Elba a Monte Argentario. No, není to tak daleko od pravdy.

ChiantiM. Krupička

Prvním příjemným zjištěním bylo to, že do Toskánska k moři jezdí na dovolenou hlavně Italové. Člověk má šanci nasát nefalšovanou italskou atmosféru, splynout s davem, vychutnávat lenošení a konzumovat to, co ostatní – zmrzlinu, aperitivy, ke kterým dostanete něco slaného na zobání, pizzu, těstoviny nebo něco vydatnějšího. Ceny  jsou o něco vyšší než v Česku, ale stále snesitelné.

Většina památek je ukryta ve vnitrozemí. Na šikmou věž v Pise jsem se vyloženě těšil a nezklamala. Bílý mramor z 12. století září na dálku a 58 metrů vysoká a 19 metrů široká stavba je impozantní. Úžasné, co dokázali Pisané postavit v době, kdy se u nás budovaly rotundy z pískovcových kvádrů. Doklad toho, že génius starověku v Itálii přežil všechna období! Zklamáním bylo jen vstupné – 18 EURO. Samotná věž, která byla zvonicí, je dutá a nahoru putujete úzkým točitým schodištěm v obvodové zdi. Skoro 300 schodů vedoucích nahoru je pěkně prošlapaných. Uvnitř je na stěně pověšená kovová tyč, aby byla vidět odchylka od osy. Když věž koncem 12. století postavili do poloviny, začala se naklánět a pak ji s problémy dostavovali dalších 200 let. Stabilizována byla až ve 20. století. Mramorová deska uvnitř věže připomíná, že před 400 lety tu konal pokusy s volným pádem nejslavnější Pisan Galileo Galilei. Vedle věže na náměstí, příznačně nazvaném Piazza de Miracoli (náměstí zázraků), se nachází ještě bazilika a samostatná křtitelnice, obě postavené z bílého mramoru ve stylu italské gotiky. Z věže nádherná podívaná. Jinak - kromě náměstí zázraků - je Pisa poněkud provinčním městem, které má svou slávu dávno za sebou.  

Jinou barvu má Siena. Už když se k ní z dálky blížíte, gotický horizont města, postaveného na kopci, je zbarven do ruda. Všechny stavby v minulosti musely mít barvu radnice, tj. cihlovou. Nejvíc je to vidět na obrovském centrálním náměstí Campo, které má tvar mušle a je dlážděné cihlami. Dokonce i dnes musejí být žaluzie obchodů vyvedeny pouze v odstínech červené a místu to rozhodně neubírá. Uprostřed náměstí svítí bílá mramorová kašna či spíš bazén Fonte Gaia. Z náměstí vedou všechny cesty do kopce. Na domech a palácích často narazíte na motiv vlčice, kterou má Siena ve znaku stejně jako Řím. Důvodem je pověst o Seniovi a Asciovi, kteří založili město na útěku před strýcem Romulem. Kromě náměstí a radnice se stometrovou věží stojí za vidění dóm Santa Maria Assunta z 13. století. Je vyvedený z bílého a černého mramoru, tvořícího pruhy. Bohatou sochařskou výzdobu a kazatelnu vytvořil Nicola Pisano, toskánský Petr Parléř. Bohužel platí, že čím víc turistů, tím vyšší ceny, takže zmrzlina nebo káva v Sieně stojí 3 EURO, což je dvojnásobek italského průměru.

Ještě dráž bylo ve Florencii – kafe i zmrzlina za 4 EURO! Ceny prý takhle zvedají jen přes léto kvůli turistům. Kam se hrabe Řím a Milán. Florencie, která je stejně jako Pisa a Siena na seznamu UNESCO, má tolik památek, že nevíte kam dřív. Je to dědictví Medicejských, kteří městu a regionu vládli v 15.-18. století. Pro ně tvořili Donatello, Leonardo i Michelangelo. S davy návštěvníků nejdřív mířím ke třetí největší italské katedrále Santa Maria dei Fiore, postavené pro změnu z bílého, růžového a zeleného mramoru. Vedle opět zvonice a křtitelnice - trojkombinace typická pro všechna velká toskánská města. Potom se sunu s davem k nenápadné stavbě Akademie, v níž se skrývají renesanční sochy včetně Davida. Kolem zdi se táhne dlouhá fronta a tak se raději jdu podívat na kopii slavné sochy, kterou uvidíte bez fronty a vstupného před Starým palácem. Tam Medicejští původně žili, ve vedlejší budově – Uffizi – měli kanceláře. I tam je stále obrovský nával. Všichni Američané a Rusové chtějí vidět mistry italské nebo spíš toskánské renesance. Nádvořím Galerie Uffizi lze projít ke kalné řece Arno. Přes ni se klene Starý most – Ponte Vecchio. Ten je také zdarma. Je starý tak zhruba jako pražský Karlův most, ale na rozdíl od něj ho nikdy nestrhla povodeň, takže je celý původní. Vypadá malebně, protože po obou stranách je zastavěn úzkými zlatnickými krámky, podobně jako třeba benátský Ponte di Rialto.

Památky neberou konce: basilika San Lorenzo s hrobkou Medicejských od Michelangela, kostel Santa Croce s hroby Galilea, Michelangela… Chození v davu ve vyhřátých florentských ulicích je únavné. Člověk instinktivně hledá něco, kde není tolik lidí. Vhod mi přišlo třeba Muzeum Gucci, které vypráví příběh pikolíka v londýnském hotelu Savoy Guccia Gucciho. V roce 1921 si po návratu do Florencie založil obchod s koženým zbožím a zbytek už známe. Po válce se stal synonymem světového luxusu, což víceméně trvá dodnes. Zajímavým prostorem je Casa di Dante, rodný dům Danta Alighieriho. Tady se o slavném autorovi Božské komedie nad rámec středoškolské literatury dozvíme, že pocházel z významného florentského rodu, byl příslušníkem cechu lékařů a lékárníků a velkou část básní věnoval své první lásce Beatrici, kterou poznal, když jí bylo 9 let. Jako umělec a měšťan se angažoval v politice, což poznamenalo zbytek jeho života. Začátkem 14. století musel z Florencie uprchnout, protože jej ovládli jeho političtí oponenti – tzv. černí Guelfové. Žil v exilu ve Veroně a dalších městech, kde také napsal své zásadní dílo. Pohřben je ve Veroně.

Změť klopýtajících turistů a cvakajících fotoaparátů občas rozčísne pravá italská (prima)donna: více či méně stárnoucí krasavice, ověšená zlatem, většinou v tygřích šatičkách a na vysokých jehlách. Nezbytným doplňkem je velký, chundelatý a drahý pes. Mezi turisty to zašumí, všichni se otáčejí. Nedorazila nějaká filmová hvězda? Hezká exhibice italskosti a zpestření turistické globalizace.

A teď už za vínem do oblasti Chianti, která se nachází v kopcích mezi Sienou a Florencií. Zvlněná krajina tu trochu připomíná jižní Moravu. Víno se tu pěstuje na několika tisících hektarech v nadmořské výšce 300-500 metrů na poměrně kamenité a neúrodné půdě. Ta však výborně svědčí červené odrůdě Sangiovese. Všechna vína Chianti musejí obsahovat nejméně 80% Sangiovese. Je to těžší červené víno s vyšším podílem třísloviny. Vybírám, do kterého z ospalých vinařských městeček se vydám. Volba padá na Castellinu, která se jako většina osad rozkládá na návrší mezi vinicemi. Mé první kroky vedou do sklípku, resp. enoteky. Jde o kombinaci prodejny vín a vinárny. Každý majitel vám ochotně vyloží, z jakých vinic v okolí víno prodává, jaké má procento Sangiovese a jakou charakteristikou se vyznačuje. Když se posadíte na sud nebo obyčejnou lavici, dáte si sklenku vína a k tomu zobete sýry, sedí se tam pěkně. Lahev vína tu začíná na 8 EURO. V supermarketech je levněji, lahev Chianti se dá pořídit od 5 EURO, takže jsem si přivezl zásobu.

Blog mi nedovolí dlouhý text, takže aspoň telegraficky o ostrovech Elba a Monte Argentario. Na Elbu musíte trajektem. Ostrov proslavil Napoleon, který tu byl internován po neúspěšném tažení do Ruska. Pobyl tu jen necelých 10 měsíců a dal si postavit vilu, v níž nikdy nebydlel. Dnes je tento hornatý ostrov vyhledávaným turistickým cílem pro své členité pobřeží, malebné zátoky a stále neobjevená místa. Žádné dlouhé a často přeplněné pláže, na které narazíte na toskánském pobřeží. Totéž se dá říci o menším Monte Argentario s tím rozdílem, že tento ostrov je spojen s pevninou třemi úzkými pruhy země. První z nich v mělkém moři údajně postavili první obyvatelé této oblasti – Etruskové. V zátokách kotví luxusní jachty z celého světa. Své vily tu mají bohatí Evropané včetně těch z východu. Ne náhodou si ostrov oblíbili Topolánek, Dalík, Řebíček, Roman a další borci. Ale dobře se tam cítí i obyčejný smrtelník.