První představení Violy před 50 lety způsobilo poprask

Moc se o něm nepsalo, ale rozkřiklo se to rychle. Představení nekonformního herce a recitátora Jiřího Ostermanna, nazvané Komu patří jazz, se stalo senzací a hitem letní Prahy. Bylo to 22. července 1963.

Deska Poezie a jazz, 1965M. Krupička

Jiří Ostermann od roku 1962 vystupoval se svým čtyřčlenným Poetickým kabaretem v Praze i mimo ni. Ve vystoupeních se snažil o propojení poezie a hudby. V roce 1963 začal pro svůj soubor hledat stálou scénu a stal se vůdčí osobností při založení Violy.

Představení Komu patří jazz Ostermann nazval podle stejnojmenné básně Ivana Diviše, která byla jeho součástí. Kromě Diviše se recitovaly verše amerických beatniků i mladých sovětských a českých autorů: Ferlinghettiho, Corsa, Hughse, Jevtušenka, Vozněsenského, Čerepkové, Šotoly, Hulana, Farského a Hořce. Pořad byl novátorský spojením recitace a jazzové hudby, s nímž Ostermann již nějakou dobu experimentoval. Kromě Ostermanna v něm vystupovali další členové jeho poetické skupiny Jiří Martínek, Drahomíra Fialková a Miriam Kantorková.

Jazzový doprovod obstarávalo Jazz studio Luďka Hulana, které se stalo dvorní kapelou Ostermannových vystoupení. Luděk Hulan zajišťoval nejen hudbu, ale do některých pořadů psal i texty. Poezie podbarvená podmanivou jazzovou hudbou a elektrizující projevy recitujících měly u diváků obrovský ohlas. Neméně populární byly i tzv. jazz-sessions, jazzové improvizace, které se konaly po každém představení a pokračovaly do časných ranních hodin. V nich se střídaly náhodné formace hudebníků, mezi nimi Hulan, Déczi, Velebný atd. a Viola si díky nim vydobyla pověst nejvyhledávanějšího jazzového klubu v Praze. Jazz-sessions se ve Viole udržely až do začátku 70. let. Představení Komu patří jazz bylo suverénně nejhranějším kusem prvních dvou sezón Violy a dosáhlo sta repríz. Některé jeho části vyšly v roce 1965 na desce pod názvem Poezie a jazz.

Představení Komu patří jazz přilákalo do Violy davy lidí. Přicházeli herci nedalekého Národního divadla, obyčejní lidé, nekonformní mládež. Kapacita Violy nestačila a tak návštěvníci zůstávali na dvoře a poslouchali skrz otevřené dveře. Ze zahraničí přijeli Pier Paolo Pasolini, Jean Paul Sartre, Allen Ginsberg, Jevgenij Jevtušenko, Violu vyhledávali zpravodajové cizích médií. Paul Underwood, korespondent listu The New York Times, 18. října 1963 napsal: „Blízko sídla Československého spisovatele v Praze je klub Viola, jedno z nejpopulárnějších nočních center města. Je překvapující najít takové místo v komunisty ovládaném Československu. Před rokem by to bylo nepředstavitelné. Je to typ newyorského klubu v Greenwich Village, kde mladí lidé přednášejí poezii za doprovodu jazzu. Poezie je buď jejich vlastní nebo cizí. Mezi nejpopulárnější patří výběry z děl amerických beatniků, jako jsou Allen Ginsberg a Gregory Corso. Viola je projevem intelektuálního zvedání hlavy, které zachvátilo československé spisovatele, komunisty i nekomunisty. Podle jednoho prominentního člena Československého svazu spisovatelů začal proces, který se stále rozrůstá a už nemůže být zastaven.“ Paul Underwood to vystihl dost přesně: Viola ve svých počátcích představovala podhoubí pro vznik Pražského jara. Bohužel toto beatnické období Violy netrvalo dlouho…

Čtěte příště: Proč Viola zapomněla na svého zakladatele Jiřího Ostermanna?