Proč Viola zapomněla na svého zakladatele Jiřího Ostermanna?

Letos v červenci tomu bylo 50 let, co vzniklo poetické divadlo Viola. Při jeho založení hrál klíčovou roli beatnický recitátor Jiří Ostermann. Dnes o něm není nikde ani zmínka. Proč?

Jiří Ostermann

Když se dnes podíváte na webové stránky Violy, nenajdete o Jiřím Ostermannovi, který byl vůdčí osobností prvních dvou sezón, ani větu. Leda černobílou bezejmennou fotografii. Ostermanna systematicky pomíjejí sborníky k 15., 20. a 25. výročí Violy. Abych byl spravedlivý, ve sborníku k 25. výročí jakož i v Kalendáriu dějin českého divadla (1989) je o něm stručná zmínka v souvislosti s představením Komu patří jazz.

Několik vět je mu věnováno až v polistopadovém sborníku Divadlo Viola – 40 sezon. Obšírnější je encyklopedie Česká divadla, která Ostermannovo působení ve Viole charakterizuje jako vyhraněně antiakademické a konec jeho éry v roce 1965 popisuje takto: „Kolem nonkonformní poetické vinárny se záhy začala soustřeďovat problematická individua včetně kriminálních živlů a Viole hrozilo zavření. Zachránila ji změna uměleckého vedení, které v roce 1965 převzal Vladimír Justl, a následná změna programu.“ Formulace hodná komunistického slovníku, i když kniha vyšla v roce 2000. Co se za ní skrývá? 

Postupem času začalo docházet ve Viole ke sporům mezi beatnickou skupinou Jiřího Ostermanna a dalšími o tom, kam divadlo umělecky směřovat dál, komu dát jaký prostor. Ostermann v počátcích zcela ovládl repertoár. Jeho představení, založená na beatnické poezii a jazzu, přitahovala davy lidí včetně zahraničních umělců a pochopitelně poutala nevraživou pozornost oficiálních míst. Spor vygradoval v roce 1965 a řešil se v tzv. umělecké radě Violy. Ostermann chtěl pokračovat ve stejném stylu dál, ale převládl oportunismus. Konzervativní většina s poukazem na stížnosti potvrdila v čele rady Vladimíra Justla, který se posléze stal ředitelem Violy. Justl prosazoval umírněný poetický program, který tolik neprovokoval. Ostermann to vzal osobně a se svou skupinou z divadla odešel. Violu opustil i Ostermannův dvorní kapelník Luděk Hulan, jehož skupina se podílela na oblíbených jazz-sessions. Z Violy se brzy stala jiná Viola, podobná té, kterou známe dnes. Vladimír Justl vydržel v ředitelském křesle tři desetiletí až do roku 1992.

Justl sám tento později tuto změnu vysvětloval tak, že „prvotní (beatnický) efekt se vystřílel a začal odliv diváků. Na Ostermanna toho bylo moc, Violu nemohl řídit a z vedení sám odstoupil.“ Jiří Martínek, Ostermannův druh na jevišti a později v exilu, to ale vidí jinak: „Průšvih nastal, když byl v pětašedesátém vyhoštěn z Československa Allen Ginsberg, který také Viole vystupoval. Divadlo bylo pod záminkou rekonstrukce na nějaký čas uzavřeno. Po nástupu Vladimíra Justla se atmosféra natolik změnila, že jsme tam nemohli dál pokračovat.“

Jiří Ostermann se po odchodu z Violy živil všelijak. Na divadlo zcela nezanevřel a v roce 1965 připravil vystoupení Šansony z Paříže, v němž recitoval a šansony zpívala Monique Norelli. V roce 1967 uvedl v Kostele Svaté Kateřiny v Praze představení Obestín, s kterým pak vystoupil i v Divadle Na Zábradlí. V roce 1968 emigroval přes Západní Berlín do Kanady. Nakonec zakotvil v Torontu. Podle Martínka chtěl dělat umění, ale s češtinou se nikde neprosadil. V 80. letech našel stálou práci u dalšího českého emigranta Adolfa Tomana. Ten v Torontu provozoval muzikálové divadlo Limelight Theater. Jiří Ostermann tam dělal barmana. O sobotách, kdy se nehrálo, v divadle zkoušel český soubor Nové divadlo. Ostermann jejich představení sledoval, ale aktivně se nezapojil.

V létě 1990 Jiří Ostermann navštívil Prahu. Podle Jiřího Martínka byl hodně nostalgický a rozčarovaný z toho, že už si na něj nikdo nepamatoval. V září 1990 v Limelight Theater hostoval Lasica a Satinský. Jiří Ostermann je sledoval z barové stoličky a v průběhu vystoupení ho ranila mrtvice. Odešel stylově – při představení, i když nebylo jeho vlastní. Bylo mu 55 let. Škoda, že dnes o Jiřím Ostermannovi, nikdo neví. Je logické, že před listopadem se o něm nepsalo, ale dnes už je snad jiná doba. A také čas povznést se nad osobní antipatie. Muž, který byl první dva roky synonymem Violy, by měl být v análech zapsán když ne zlatým tak hodně výrazným písmem.