Kapitalista Verdi

Giuseppe Verdiho známe jako hudebního génia. Verdi byl ale stejně úspěšný jako podnikatel. Ve své době se stal multimilionářem a svůj majetek úspěšně rozmnožoval až do smrti. A taky užíval.

Po své třetí opeře Nabucco byl ani ne 30 letý Verdi už známým skladatelem a měl svou cenu. Za operu Ernani v roce 1844 dostal honorář 12 000 lir, což byly na svou dobu velké peníze. Koupil za ně statek Pulgaro v parmském regionu poblíž rodného městečka Roncolo. S rostoucí slávou svůj majetek úspěšně rozmnožoval. V roce 1845 si koupil palác v městě Busseto. Největší investici udělal v revolučním roce 1848, kdy si pořídil komplex usedlostí Sant Agata se 107 hektary zemědělské půdy. Všechny statky se nacházely poblíž jeho rodného města. V Sant Agatě si skladatel postupně vybudoval své sídlo – vilu s parkem. Tady spokojeně prožil dalších 50 let a složil všechna další díla.

Verdi pocházel ze skromných poměrů a celý život se snažil dostat výš. Schopnému muži doba přála: průmyslová revoluce byla v plném proudu a kdo na to měl, akumuloval kapitál a investoval. Verdi na to měl finančně i organizačně. V tom byl mezi skladateli a intelektuály své doby naprostý unikát. Na statcích zaváděl moderní zemědělskou výrobu, používal nové stroje a další výdobytky techniky. Stal se expertem na všechno, sám si navrhoval stavební úpravy a výzdobu interiérů. Na nejdůležitější práce – ať to byly stavby nebo sklizně – osobně dohlížel. „Tohle prostředí mi dává sílu,“ říkával, „je radost se o to všechno starat.“ Nedělal to ovšem samoúčelně. V jeho dokonale zorganizovaném životě mělo důležité místo dobré jídlo a společenský život. Do svého sídla si často zval významné osobnosti své doby – politiky i hudebníky. Někteří u něj měli i své pokoje. Mezi nejčastější návštěvníky patřila česká zpěvačka Theresa Stolzová, slavná sopranistka a představitelka jeho rolí.

Verdiho životní rytmus v Sant Agatě měl pevný řád. Vstával brzy, dal si lehkou snídani a pak vyřizoval poštu a četl. Následovala vydatnější snídaně a obhlídka statků. Po návratu se naobědval (maso a vejce) a pracoval. Večer se převlékl do společenských šatů a vyzvedl v pokoji svou ženu. Prošli společenskými prostorami domu a zasedli k bohatě prostřenému stolu, sami nebo s hosty. Servírovalo se na jemném francouzském porcelánu a příbory nesly jeho monogram. Večeře se skládala ze čtyř chodů: předkrm, první chod (rizoto nebo těstoviny), hlavní chod tvořilo maso – vařené, pečené nebo smažené v těstíčku. Na závěr dezerty. Po obědě káva. Zelenina a většinou i maso pocházely z vlastních zdrojů. Od jídla k hudbě je překvapivě blízko – obě činnosti dovedou přinést velký zážitek, ale jsou prchlivé: jakmile se zkonzumují – mizí. Verdi měl pod kontrolou i přípravu jídel v kuchyni a často měnil kuchaře.

Po sjednocení Itálie v 60. letech 19. století se skladatel zapojil do veřejného života. Stal se poslancem později senátorem a městským zastupitelem. Zároveň pokračoval ve svých akvizicích a skupoval stále větší nemovitosti. Koncem 19. století byl největším vlastníkem půdy v parmském regionu. Vlastnil přes 1000 hektarů orné půdy a ještě více lesů, luk a pastvin. Bohatstvím se pozvedl mezi aristokracii. Nashromáždil obrovský majetek, ale dovedl si ho užívat a nebyl hrabivý. Ze svých peněz vybudoval a financoval nemocnici ve Villanova d´Arda a domov pro přestárlé hudebníky v Miláně. Zde také v roce 1901 ve svých 88 letech zemřel. Talentem a pílí dosáhl všeho, co si předsevzal. Jeho pohřeb se stal celonárodní manifestací. Téměř 1000 členný sbor pod taktovkou Toscaniniho mu na rozloučenou zazpíval slavnou árii zajatců z Nabucca.

Itálie zplodila řadu významných hudebníků, literátů i režisérů. Když se zeptáte Italů, kdo z nich byl největší, odpověď je jednoznačná: VERDI.