Kam na výstavu v ještě letní Praze?

Není toho moc, ale ze záplavy průměrnosti vyčnívají český artbrutalista Jan Křížek, britsko-indický výtvarník Raqib Shaw a Tutanchamon, respektive jeho hrobka.

Jan Křížek

Praha bohužel není metropolí typu Vídně nebo Paříže, kam by se jezdilo za uměním. I tak se najde pár výstav, které stojí za zhlédnutí. Určitě k nim patří sochař a výtvarník Jan Křížek (1919-1985), naprosto zapomenutý, přesto jeden z nejoriginálnějších českých výtvarníků poloviny 20. století. Výstava ve Valdštejnské jízdárně je ojedinělou možností seznámit se s jeho pozoruhodným dílem a životem i s pracemi jeho přátel a současníků. Mezi ně patřili mj. Václav Boštík, Pablo Picasso, André Breton, Jean Debuffet… Křížek se přestěhoval do Paříže v roce 1947. Jeho životním tématem byla lidská figura. Ve snaze dojít k podstatě, k jakémusi archetypu lidství, spěl ke stále větší jednoduchosti a primitivismu. Pracoval intuitivně. Některé jeho sochy a kresby připomínají naivní dětské výkresy nebo šamanské masky. Vyznával teorii, že dřív, než se socha bude podobat někomu konkrétnímu, musí se podobat člověku.

V Paříži se Křížek seznámil s Jeanem Debuffetem, propagátorem stylu art brut. Ten v roce 1948 vystavil několik jeho soch na tzv. Foyer de l´art brut. Přišli se na něj podívat i Picasso a Breton. Křížek zaujal a brzy na to měl ve Foyer samostatnou výstavu. Jeho finanční situace ale byla (po celý jeho život) prekérní. Na přímluvu Picassa krátce pracoval v keramickém ateliéru a pak žil ve velmi skromných podmínkách v Paříži. Tady v 50. letech vytvořil klíčová díla. Primitivní je technika i materiál, z něhož tvořil: kameny, zbytky papíru, novinový papír, často kreslil vším, co měl po ruce nebo do papíru trhal. Použitý materiál recykloval. Vedle art brut mu byl blízký surrealismus. V roce 1956 měl výstavu v galerii André Bretona. Jeho styl je však unikátní. Diváka vrací jakoby někam zpět, do doby raného křesťanství nebo spíš doby kamenné. V roce 1962 Václavu Boštíkovi, svému jedinému českému příteli, napsal, že své náměty vyčerpal a s tvorbou končí. Odstěhoval se do střední Francie, kde koupil kus pozemku a na něm si postavil jednoduché dřevěné obydlí. Zde dalších 23 let žil se svou ženou jednoduchým životem bez civilizačních vymožeností a věnoval se včelaření. Jeden z mála umělců, u kterých byla tvorba a život v naprostém souladu! Může se tím dnes někdo pochlubit?

V Galerii Rudolfinum je téměř vždy k vidění něco originálního. Tentokrát jsou to bestiální výlety do říše snů a krásy britsko-indického malíře Raqiba Shawa. Shaw je takovým výtvarným Salmanem Rushdiem, umělcem, který nezapře svůj asijský původ, míchá sen a skutečnost a vytváří novou realitu. Jeho lidsko-zvířecí stvůry, často v erotických polohách, jsou zasazeny do mytologického prostředí a pestrých krajin. Jsou krásné, vyvedené precizní technikou orientálních mistrů, oscilují na hranici kýče. Tím provokují a znepokojují. Postmoderna jak má být!

Z dalších kulturních stánků stojí za zmínku Galerie hl. m. Prahy, resp. dům u Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí, kde probíhá výstava fotografa Viktora Koláře. Jde o retrospektivu posledních 50 let. Kolářovy fotky jsou pohledem do banální a šedé každodennosti ostravského a kanadského prostředí. Momentky spěchajících a bavících se lidí i mlčících periferií jsou naprosto nadčasové, ale zároveň vytvářejí krásnou kulisu své doby. Nelze je přejít jen tak, nutí k zamyšlení. GHMP nedávno zpřístupnila svůj další objekt: Colloredo-Mansfeldský palác u Karlova mostu. Hezká ukázka toho, jak se za komunistů hospodařilo s historickými stavbami. Do poloviny září v paláci probíhá výstava obrazů a objektů Jiřího Davida.

Všichni známe Tutanchamonovu zlatou posmrtnou masku a víme, že faraon vládl Egyptu krátce v 2. tisíciletí před Kristem. Také si možná vzpomeneme, že jeho hrobka zůstala jediná nevykradená a že ji v roce 1922 objevil ji britský archeolog Howard Carter. Ale kdo přesně Tutanchamon byl, jak zemřel, jak vypadala jeho hrobka po otevření , kolik předmětů se tam našlo a jaký mají význam, na to odpovídá výstava, která je probíhá do 22. září na výstavišti v Holešovicích. Zavádí nás do čtyř potemnělých prostor hrobky, kde se v decentním světle lesknou dokonalé repliky původního inventáře. Výrobní materiál: zlato, alabastr, drahé kameny, ebenové dřevo. Dech beroucí podívaná. Nejdůležitější artefakty jsou pak ještě samostatně vystaveny s patřičným vysvětlením v širokém kontextu. Život ve starověkém Egyptě v přímém přenosu. Vstupné sice není nízké, ale jsou to dobře investované peníze. Sám jsem měl na výstavu asi dvě hodiny, ale strávil bych tam bez problémů mnohem delší čas.