Představení manželově rodině přišlo pro mě velice záhy a dost nečekanou formou. Většina jeho blízké i vzdálenější rodiny žije během roku v Šanghaji, a tak bývá každé rodinné setkání obrovskou hromadnou akcí.
Manžel je judista, teď zápasník MMA, k věcem přistupuje přímo a se vším je hned hotový. Poznali jsme se den před mými narozeninami, hned se nastěhoval ke mně na kolej a po pár měsících si mě přivedl domů. V čínských rodinách jsem na návštěvě už byla. Čínští spolužáci rádi berou svoje zahraniční kamarády domů během prázdnin. Učitelé čínštiny nám výlety doporučovali, že tak poznáme čínskou kulturu nejlépe a zlepšíme se v jazyce. Většina těch mých pocházela z vesnic, a tak jsem byla všude za místní atrakci, se kterou se všichni chtěli fotit. Na všechny návštěvy mám ale dobré vzpomínky.
Manžel, doma mu říkáme Lukáš, mi po asi třech měsících vztahu oznámil, že s ním o víkendu půjdu domů. Představení partnera rodičům je asi všude docela událost, a tak jsem se z toho snažila vykroutit. Marně. Představovala jsem si, že půjde o oběd s rodiči, klasickou úvodní konverzaci - odkud pocházím, kolik mi je let, co tady dělám, co dělají moji rodiče, co všechno doma máme… Od naší školy to k nejbližší stanici metra u nich trvalo přibližně hodinu a půl. U východu už na nás čekal strejda (manžel maminčiny starší sestry) s malou rezavou dodávkou. Vypadalo to, že asi pojedeme někam na vesnici. Mě už nic moc nepřekvapí. Byla jsem v modernější vesnici, bydlela jsem i na samotě bez záchodu a tekoucí vody… Strejda ale z dálnice brzy sjel a zamířil si to do čtvrtě s věžáky uzavřenými v jednotlivých sousedstvích, které jsou obehnané zdí a vstupuje se do nich přes brány. Aby se vrata otevřela, musíte mít buď kartu/čip, a nebo nahlásit ke komu přesně jdete (jméno, číslo domu, číslo bytu). Zatímco dům zvenku vypadá pěkně, uvnitř je spousta vybydlených bytů, které sdílí spousta lidí, většinou to mají jenom na přespání. Teta se strejdou bydlí v malém bytě v šestém patře. Nemají udělané podlahy, dveře si udělali sami, místo svítidel jim ze stropu visí jen žárovky, v koupelně kromě záchodu a umyvadla nic není, kuchyň je malá místnost se stoly na odkládání a jednou varnou deskou. Odvedli mě hned do jídelny, kde už seděla velká část rodiny - tety, strejdové, děda, bratranci a sestřenice, jejich děti…napočítala jsem kolem dvaceti lidí. Všichni se na mě vrhli s pozdravy a pokusy o konverzaci v angličtině stylu “hafárjůů?” “jů very gudaa!” Univerzální reakcí Číňanů, kteří anglicky moc neumí, bývá “jes, oukej” - ať už jde o cokoliv. Udělali mi místo vedle maminky, která vypadala spokojeně a hrdě, protože syn domů přivedl něco, co nikdo jiný před ním. Jejich větev tak má opět v něčem prvenství. Lukáš mi vysvětlil, že ten den slaví měsíc od narození syna jeho bratrance. Všichni byli v dobré náladě, hulákali vesele jeden přes druhého v jejich místním nářečí. Jednak jsem měla problém soustředit se na jednu promluvu, protože mi do uší proudil hluk ze všech stran, a potom, stejně jsem moc nerozuměla, co říkají. V Číně jsem v té době byla čtvrtým rokem, byla jsem ráda, že standardní mandarínštinu tak nějak ovládám, jsem schopná v Šanghaji fungovat samostatně a sama se o sebe postarat. Zatímco spolužák z Itálie si vzal za cíl naučit se šanghajštinu, že tak má větší šance ulovit místní děvče (které s největší pravděpodobností má v rodině byt i auto a často to tak nepožaduje po svém budoucím manželi), já takové jazykové ambice nikdy neměla. Teď jsem měla kolem sebe hordu cizích lidí, kteří na mě povykovali v jejich nářečí, starší generace v echt anhuištině, kolikrát při tom ještě s pusou plnou špěnátu nebo rýže. No, nerozuměla jsem skoro nic. Lukáš mi to nejdůležitější překládal, ale sám byl povětšinou v živém hovoru nebo měl plnou pusu, tak na to neměl příliš času. Takové představení rodiny jsem rozhodně nečekala.
Po obědě se většinou rodina rozdělí na několik skupin. Tatínek, strejdové a pár dalších fandů zůstává v jídelně, kde se popíjí ta jejich pálenka, hrají karty a haleká se. Několik členů, kteří jsou trochu mimo rodinný kruh (většinou přivdané manželky) se shlukují v jednom pokoji, kde si každá dělá svoje - hraje hry na telefonu nebo sleduje seriály a krátká videa. Do pokoje občas v padnou malé děti, ty se ale povětšinu času pohybují v druhém pokoji, kde mají své drbací stanoviště tety a ti, co mají s tetami dobré vztahy. Jak jsem brzy zjistila, nejlepší je zůstat s tetami, protože tam je teplo (táboří v jediné místnosti s klimatizací), docela legrace a hlavně neustálý přísun jídla. Všichni chroupou slunečnicová nebo dýňová semínka (tady nemají vyloupaná), prokládají to mandarinkami, po chvíli jedna teta přinese nakrájený meloun, potom nabídnou sušenky, čokolády… a drbe se. Samozřejmě o těch členech, kteří nepřišli nebo alespoň nejsou v místnosti. Další aktivitou je obdivování hrajících si vnoučat, která si dělají, co je napadne. Do místnosti občas nakouknou matky a chvíli sledují své děti. Jakmile jedno začne vřeštět, většinou se rozkřičí všechny menší děti. Tím okamžikem se matky vytrácí a situaci berou do svých rukou babičky. Jak jinak to vyřešit, než malého cvrčka obejmout, uchlácholit a podplatit jídlem.
Když už jsme na návštěvě byli dostatečně dlouho, Lukáš mě přišel zachránit a omluvili jsme se s tím, že se musíme vrátit do školy, protože ho druhý den čeká trénink. Být sportovcem tady přináší sadu důležitých výmluv, když vás lidé kolem do něčeho nutí. Dej si to tučné vepřové, vypij si námi pálenku, vezmi si cigaretu, zůstaň tady déle… Ne, já jsem sportovec, nemůžu, jsem v přípravě na soutěž a musím zpátky, protože zítra brzo začínám. Na první setkání s rodinou to bylo na můj vkus až příliš intenzivní. Kromě maminky s tatínkem, jedné tety a toho nejvíc ukřičeného prcka si nepamatuji vůbec nikoho. Jména si nepamatuji ničí, ale to nevadí, protože Číňané na sebe volají podle svého postavení v rodině. Protože jsme v té době ještě nebyli svoji, maminka byla “ayi” - teta. Dál tedy, strejdové, jeden děda z matčiny strany a zbytek bratři a sestry (rozuměj: bratranci a sestřenice).
