Soutěže - jak moc jsou důležité?

S manželem jsme oba velice soutěživí. On zápasí profesionálně, já amatérsky. Prošli jsme si během těch let velkým vývojem, ale to zásadní se nezměnilo. Rozhodně se nechodíme zúčastnit. Jak vnímáme soutěže?

Když jsem dostala za úkol vytvořit osnovy pro tělesnou výchovu na naší škole, tehdejší ředitel mi kladl na srdce, že jde především o blaho dětí - udržovat je spokojené a šťastné. Tudíž se soutěživé aktivity mají eliminovat na minimum, aby se děti netrápily, nesnižovalo se jejich sebevědomí a budovaly se silné osobnosti. Neříkám, že se to nedá. Muselo by ale být dostatek vybavení pro všechny, protože disciplína u nás na škole nebyla zrovna nejlepší a spousta dětí jakmile neměla pár minut co dělat, začala se nudit a řádit. Dá se pracovat i s nedostatekem vybavení, pokud je však dostatek místa, aby se mohly vytvořit různé stanice, na kterých se děti budou střídat. Zvládnout se dá i nedostatek místa, pokud jsou jednotlivé děti schopné pracovat i bez přímého a neustálého dohledu. A hlavně, pokud je tělesná výchova na škole propagována jako důležitá součást nejen vyučování, ale i života. Což u nás nebyla. Když jsme připravovali Sportovní dny, požadavky od vedení byly podobné - hravé aktivity, aby děti mezi sebou moc nesoutěžily a nebyly smutné, pokud by náhodou nedoběhly první. U druhého stupně ZŠ a střední školy se nám mimo těch her podařilo prosadit i několik klasických disciplín jako je sprint, štafeta, skok do dálky a do výšky. S podivem, všichni studenti to přežili bez psychické újmy. Této až přehnané ochrany dětí před světem jsem si všimla nejen u nás na škole. I když programy IB nebo PYP u nás to dovedly ještě dál, možná jen nepochopením úvodní myšlenky, kdo ví. Děti si vybírají, co chtějí dělat, učitel je spíše průvodcem. Takže se mi stalo, že jsem měla naplánovaný obsah hodiny a pár dětí mi řeklo, že tu hru nemají rádi. Dobře, tak jsme spolu vybrali jinou, která je zrovna v tu chvíli prý bude bavit. Po pár minutách mi řekli, že už je to nebaví. Sladit výuku s představami vedení, které nikdy žádný tělák neučilo, s tím, aby si to děti užily, něco se naučily a já to přežila ve zdraví, nebylo vždy lehké.

Už otec moderních Olympijských her byl zastáncem toho, že nejdůležitější je zúčastnit se. Tak to samozřejmě říkám všem žákům i soukromým studentům… ale myslím, že záleží na situaci. A ne vždy jsem já sama soutěže vnímala takhle “osvíceně”. Když jsem někdy v patnácti začala soutěžit v bojových uměních, šla jsem na soutěžní koberec zvítězit. Ne se zúčastnit. To mi vydrželo až do mých posledních soutěží. Jen dvakrát jsem se šla zúčastnit, protože jsem měla pocit, že v dané konkurenci nemám šanci uspět. Poprvé v mezinárodní soutěži v Taijiquan ve městě v Jiaozuo, kde jsem jako jediná cizinka soutěžila s Číňany, zatímco cizinci měli vedle v hale svou vlastní soutěž. Jednak to byli Číňané, kteří tenkrát v této disciplíně v mých očích byli “něco víc” a pak tam byla spousta závodníků z profesionálních týmů - buď už ve sportovním důchodu a nebo tady jen jako zkouška před jejich důležitějšími závody. Z asi 140 závodnic jsem se zařadila někam do první dvacítky, což po jednom roce v Číně nebylo špatné. Podruhé to bylo, když jsem nastoupila na Mistrovství Evropy v Rusku. Sloučili mě do kategorie se styly, které byly na oko líbivější a většina závodnic byla z Ruska a okolních zemí. Říkala jsem si, že by bylo fajn, kdybych nebyla úplně poslední a byla hodně uvolněná. Nakonec jsme byli všichni překvapení, že jsem získala zlato. Takže na uvolněném přístupu něco bude. Dosáhnout takového stavu vždy, v tu pravou chvíli a ve správném dávkování je ale docela věda.

V době Olympiád se objevují články o chudácích čínských sportovcích, kteří denodenně neuvěřitelně dřou s vidinou toho, že jednou získají zlatou medaili, nic jiného neexistuje. Nižší soutěže jsou pro ně samozřejmě také důležité, ale všechno je to takovou nápomocí, tréninkem k ultimátnímu cíli, čímž ta olympijská medaile vskutku je. Pro neolympijské sporty potom Mistrovství světa atd. V mimo soutěžní období náš trenér Taijiquan zdůrazňoval cestu, která je důležitější než cíl. Že cvičíme pro sebe, pro radost, pro zdraví. Jakmile jsme se začali připravovat na soutěže, přístup se naprosto změnil. Nad chybami se jen tak nemávlo rukou. Daná část se opakovala, dokud to cvičenec neudělal správně. I kdyby tam měl zůstat bez večeře. Než jsme odjeli na soutěž, kladl nám na srdce, že se počítá pouze první místo. Nikdo si nepamatuje toho, kdo byl druhý. Kromě zlaté medaile pro něj nic jiného neexistovalo. Po soutěži se atmosféra uvolnila a pochválil i nevítěze, ale stejně to bylo znát. Nevyhráli.

To byly všechno individuální disciplíny, ve kterých je hodnocení hodně rozporuplné, protože do hry vždy vstupuje osobnost, přesvědčení a zkušenosti daného rozhodčího, alespoň v našem sportu. Poté jsem začala nastupovat do kontaktních disciplín - čínský wrestling, judo a brazilské jiu-jitsu. V prvních dvou disciplínách jsem nikdy neměla žádné ambice, protože jsem v Číně nastupovala výhradně proti bývalým nebo stále aktivním profesionálkám, a tak cílem bylo jen přežít a neutrhnout si moc velkou ostudu. První rok jsem trénovala pouze s manželem, čínským profesionálním judistou. Učení se technikám a jejich drilování za různých podmínek je jedna věc. Jinak ale sparring (randori) a zápas je pro něj jedno a to samé. Ono to ale vyplývá i z tlaku, který je v čínských týmech na atlety neustále vyvíjen. Pokud má trenér pocit, že jste moc uvolnění, že nemáte dobrý den, že do tréninku nedáváte všechno, že jste líní… nevybere vás na soutěž. Pokud jste profesionálem, děláte to pro soutěže. Tenhle přístup mi vštěpoval od začátku. Jít do toho naplno od začátku do konce. Pokud soupeře bolí kotník, tak zaútočit na kotník. Pokud nastoupí k zápasu (ať už opravdovému nebo tréninkovému), tak je to jeho zodpovědnost. Když protivník “betonuje” a máš problém získat nějaký dobrý úchop, vrazit koleno do žeber, klouby mu přejet po krku až pod bradu, přimáčknout co to jde… Když jsem se mu snažila vysvětit, že v normálním amatérském klubu vám takový přístup zajistí pouze neoblíbenost v kolektivu, řekl mi, proč se o to starám. Chodím tam cvičit, ne se přátelit. Cvičím proto, abych se zlepšovala. A tak by to měli brát i ti ostatní,  není v tom nic osobního. Ze začátku jsem opravdu “šla přes mrtvoly”, protože jsem tak byla naučená, netušila jsem, jak to v klubech chodí. Ze začátku jsem tam drtila většinu, protože nebyli zvyklí na používání síly a rychlost, řešila se hlavně technika. Brazilské jiu-jitsu se propaguje jako jemné a líné umění boje. Zapálením jsem samozřejmě udělala dojem, ale tohle není přistup, který vám zajistí dlouhodobý úspěch. Spolucvičenci se postupně učili více a více technik, jak na mě, a co kdysi fungovalo, mě teď dostávalo do nevýhodných pozic. Trenér chválil mou atletičnost a přístup, ale prý je čas zvolnit a pracovat na technikách. Manžel už byl z profi týmu venku, trénoval MMA po různých gymech a povětšinu času si byl sám sobě trenérem. Jeho filosofie se také změnila. Zatímco judo trénoval odmalička a měl to prostě v krvi, třeba box pro něj byl něčím úplně novým. Naučil se, že někdy musí dostat ránu, musí na tréninku prohrát, aby si mohl vyzkoušet své techniky a lépe si je osvojit. Pokud si pojede jen to svoje, v čem má úspěch, bude po určitou dobu v bezpečí. Jakmile se ale bude snaži zaútočit nebo potká někoho o hodně lepšího, bude to konec. Tenhle svůj nový objev mi předal. Mám jít na každý trénink, na každý sparring s jasným úmyslem a plánem. Pokud je tvůj trenér dobrý, zná tvou úroveň a jeho názor nezmění ani to, že teď pár dní prohráváš, co můžeš. Při hodech a strzích jsem se jednu dobu dostávala do gilotiny, ze které jsem měla problém se dostat. To mě logicky přivádělo k tomu, že jsem ty techniky nechtěla dělat. Nechat se dobrovolně škrtit několik minut mě nebavilo. Jenže tak jsem nepřekonávala ty svoje bloky a nenaučila se házet lidi. Takže jsem prostě pokračovala ve svých pokusech o hody a strhy, dokud jsem se přestala bát a útočila bez velkého přemýšlení. Druhým krokem bylo naučit se jak na to, abych v gilotině neskončila a nebo jak se z ní efektivně dostat. To by ovšem nešlo, pokud bych se zdráhala do hodu vůbec jít. Naučila jsem se tedy dočasně prohrávat proto, abych v budoucnu vítězila. V klubu jsme se všichni znali, byli jsme přátelé, trenér mě znal, a tak jsem necítila tlak, že musím dokázat, že něco umím. Jednu dobu jsem ale sklouzla k tomu, že jsem byla moc uvolněná a zápasila moc “líně” - přizpůsobovala jsem se partnerům, se kterými jsem zrovna cvičila. Cítila jsem potom, že jsem zpomalila, zeslábla a nevydržela tolik jako dřív. Časem se mi podařilo najít střed mezi oběma přístupy tak, aby to pracovalo pro mě, a mohla jsem cvičit s kýmkoliv a vždy jsem se něco naučila.

Na soutěž v BJJ jsem ale opět šla vyhrát. To se mi podařilo, protože jsem hrála hodně na jistotu. Raději jsem se nehnala do žádných dobrodružství. Doma bych dostala vynadáno. :-) Ne za to, že jsem prohrála, ale za to, že jsem dělala riskovala, když jsem nemusela. Zkoušet si různé nápady a parádičky můžu na tréninku. Pokud se nedaří žádné zakončení ve formě pák či škrcení, máte už víc bodů nebo aspoň výhodu, je řešením dostat se do výhodné pozice a tam setrvat až do konce a jakoby se o něco snažit, aby to rozhodčí nezastavil. Pokud na body prohráváte, musíte riskovat (s chladnou hlavou). U nás doma se na soutěže prostě chodí vyhrávat. Když se to nepovede, nevadí. Pokud jste předvedli své fyzické i psychické maximum. Asi se se spoustou lidí neshodneme, ale smysl soutěží pro mě je soutěž. Touha vyhrát a udělat pro to všechno, co můžu. Pokud si dokážu udržet tohle nastavení, předvedu dobrý výkon, je to pro mě dostatečné, i kdybych nevyhrála. Soupeř měl prostě lepší den, měl více štěstí, více zkušeností, nebo byl prostě lepší. Tohle je myslím význam toho, že jsme si sami sobě největšími soupeři, že máme soupeřit sami se sebou, ne s okolím. Není nutné si za každou prohru bičovat. Důležité je vyhodnotit svůj výkon, poučit se a posouvat se dál. K tomu podle mého soutěže jsou. Pokud tedy nejste profesionály a neživí vás to.