Šanghaj je kosmopolitní, kreativní, rušná, zelená, moderní, otevřená… Je ale také přestupní stanicí v životě mnoha cizinců. Téměř nikdo z mých známých se tady neusadil nastálo.
V předešlém článku jsem vychválila tohle město až do nebe, tak jak to, že sem nesměřují davy lidí ze všech koutů světa se záměrem tady strávit zbytek života? Důvody jsou různé a ne každý je schopný přesně říct, čím to je.
Do Šanghaje a dalších velkých měst Číny se teď jezdí vydělat peníze. Na otázku, “proč jste se přestěhoval do Šanghaje,” se často odpovídá, že za poznáním jiné kultury, osvojení si jazyka a podobně. V posledních letech se sem ale cizinci hrnou hlavně za prací a studiem. Čínská vláda nabízí zahraničním studentům velmi zajímavá stipendia. Když má člověk trochu štěstí, vystuduje téměř zadarmo a ještě k tomu dostává měsíční kapesné. Zatímco Číňané si za studium platí a soutěží o různá stipendia, která jsou v porovnání s tím, co dostávají cizinci, většinou pouhou almužnou. Najít si práci zde také není až tak složité. V minulosti stačilo, že jste měli západní tvář, mluvili trochu anglicky, a byli jste za vodou. Dnes už to tak jednoduché není a člověk musí prokázat, že opravdu něco umí. Ale stále je dost společností, které pro svou image potřebují zaměstnat cizince a na kvalitě jim až tak nesejde. Pokud jste dítětem štěstěny a máte pas některé z anglicky mluvících zemí, může pro vás být Čína zlatým dolem. Ovšem není pas jako pas. Lidé ze zemí, ve kterých je oficiálním jazykem angličtina, jako je Jižní Afrika, Indie, Filipíny a další, to až tak jednoduché nemají a často je jim za stejnou práci nabízeno i o polovinu méně peněz. Výši platu někdy ovlivní i barva pleti. Nevýhodný pas někdy dokáže vyvážit stoh certifikátů, referencí a pracovní zkušenosti, ale někdy se stane, že vás pas vyřadí ze hry ještě před prvním pohovorem. Nicméně, je tu i spousta mezinárodních společností. Co se týče mě, jako učitelka na ZŠ a SŠ mám přibližně třikrát vyšší plat, než jsem pobírala na české univerzitě. Známý z Velké Británie působí jako kondiční trenér pro Šanghajský tým juda. Měsíčně dostává přibližně 70 000 RMB, pronajímají mu byt v centru města, kde se ceny pohybují od 20 000 RMB výš, plus další zaměstnanecké benefity jako je zdravotní pojištění, proplacení letenek, příspěvek na jídlo a podobně. V Šanghaji pracující pár cizinců si za pár let dokáže naspořit pěknou sumu. Náklady na život jsou tady samozřejmě vyšší, avšak pokud se vyznáte, dokážete výrazně ušetřit. Žít život cizince se vším všudy se ale stejně prodraží, všechno západní je tady hodně drahé. Kopeček zmrzliny tady přijde i na 90 Kč (a to se říká, že zmrzlinu vynalezli na severu Číny), káva nebo pivo v hospodě kolem 125 Kč, obyčejné těstoviny v restauraci i za 300 Kč, kousek sýra přes 100 Kč, sendvič za 250 Kč… Jsou prostě věci, které jsem tady ze svého seznamu vyřadila a užívám si je při návratu domů.
Do Šanghaje jsem nejdříve mířila na rok za studiem čínského jazyka a kultury. Když jsem zjistila, že zde můžu studovat pro mě zajímavý obor a za dobrých podmínek, rozhodla jsem se zde zůstat déle. Na magisterský obor navázalo doktorské studium… a najednou jsem v Číně strávila osm let. I přesto jsem po celou dobu svůj pobyt považovala za prozatimní. Neměla jsem v úmyslu se tady usadit, zapustit kořeny a vytvořit si domov. Po zakončení studia jsem se těšila na návrat domů, ale bylo mi jasné, že mi některé věci budou scházet. Za ty roky jsem si vytvořila svůj životní styl spojený se Šanghají. Abych řekla pravdu, chybělo mi věcí daleko víc, než jsem si myslela. Ani doma jsem ale nebyla na jednom místě. Pravidlně jsem cestovala po dvou osách: Olomouc-Brno, Olomouc-Praha-Plzeň. Jelikož manžel v Číně zůstal kvůli práci, nedalo se dělat nic jiného, než se opět přestěhovat zpátky. Ani tentokrát to ale nepovažuji za definitivní a těším se domů, je to takové zvláštní. Kéž by z jednono místa na druhé bylo možné přeletět za pár hodin a tak nějak sedět na dvou hrncích současně.
Jako malá jsem si vysnila trochu kočovný život z místa na místo, kdy je každý den trochu jiný. Skutečnost tak kočovná nebyla, ale dobrodružství jsem si užila. Teď už cítím, že bych se chtěla vrátit na místo, kde to znám, kde mám rodinu a přátele, se kterými sdílím víc než pár měsíců. Šanghaj mi přijde hodně otevřená a přející sociálním vazbám, lidé tady mají potřebu sdružovat se a prožívat spolu, a to nejen Číňané. Problémem je, že se tyto komunity hodně obměňují. Z mých spolužáků, kteří se mnou studovali čínský jazyk na univerzitě nezůstal nikdo. Všichni se vrátili domů, a nebo odjeli do jiné země. Obory jsou 3-4leté a potom se lidé buď vracejí domů a nebo stěhují různě po Číně za prací. Z mých čínských spolužáků zůstala v Šanghaji jen hrstka, rozprchli se na sportovní univerzity po celé zemi, kde působí jako učitelé. Když jsem nastoupila na svou současnou školu, bylo nás celkem 15 cizinců. Po dvou letech jsme do dalšího semestru vydrželi pouze dva! Všichni mí přátelé-cizinci mimo školu se postupem času také odstěhovali. Jen letos jsem přišla o tři a další se vrací domů v srpnu. Když jsem si o tom s nimi povídala, řekli mi, že Šanghaj a život tady je vzrušující, barevný a nikdy nudný, ale tak nějak cítí, že je čas se vrátit domů. Tady to nikdy “doma” nebude. A to hodně z nich žilo v “zahraniční bublině” - pracovali a žili hlavně mezi cizinci a s Číňany přišli do styku minimálně.
Má to výhodu, že tak máte přátele téměř po celém světě, když tam přijedete, necítíte se tak úplně cize a tím, že znáte někoho místního, objevíte spoustu zajímavých míst, na která byste jinak asi nenarazili. Zase až tak ale necestuji. :-) Vytvořit si tady dlouhodobá přátelství tedy není moc lehké, a pro někoho, komu změny nedělají úplně dobře, to může být docela stresující. Samozřejmě, že Šanghaj je a může být pro spoustu lidí “doma”, já se tady ale nenašla.
