Hned několik mých nejhorších zážitků z Číny je spojeno s místním velice svérázný přístupem k hygieně...
Jeden z mých nejhorších zážitků v Číně se mi přihodil hned během první cestě po Číně. To jsem tady byla jen jako turistka. S přáteli jsme odjeli na tréninkově poznávací kemp do provincie Henan, ve které se nachází mimo jiné i Šaolinský chrám. A zrovna na výlet tam nemám moc dobré vzpomínky. Na oběd jsme se zastavili u stánku přímo v areálu. Trenér však objednal většinu pálivého, které já nemůžu, a tak jsem si šla vedle koupit vaječnou placku. Za nedlouho se mi to začalo honit v břiše, ale vzhledem k úmornému počasí a celkové námaze na cestě jsem tomu nevěnovala moc pozornosti. V pozdním odpoledni nás nahnali do autobusu a vyrazili jsme zpět na hotel. Po chvíli se mi začal ozývat žaludek, různě mi to tam bublalo a hodně rychle se mi udělalo špatně. Nejprve to šlo horem, naštěstí jsou v autobuse vždy k dispozici pytlíky. Zanedlouho jsem už prosila řidiče, aby mi zastavil, že nutně musím na WC. Nedalo se nic dělat, hned zastavil a já zaběhla do příkopu vedle cesty. Po nějaké době jsem potřebovala vyběhnout znovu. Projížděli jsme hodně chudou oblastí a místo toalet tam měli jen nataženou plachtu a díry v zemi. To se mi fakt zvedl kufr a raději jsem si vedle vyhloubila vlastní díru. Potřetí už mi zastavil vedle zděného záchodu, ale nic luxusního to také nebylo. Jednotlivé “kabinky” byly od sebe oddělené nízkými zídkami, u hlavní zdi bylo vyhloubené dlouhé koryto, nad které jste vystrčili zadek a bylo to. Spláchnout mohl jen člověk úplně na začátku. Hned po spláchnutí se do koryta vehnala voda, která s sebou nesla všechno. Detailně jsem si tam mohla prohlédnout výtvory všech zúčastněných. Raději jsem zavřela oči. Když jsem je otevřela, stály nade mnou dvě slečny a sledovaly mě. Břicho mi svíraly křeče, cítila jsem se hodně špatně a teď jsem k tomu měla ještě publikum. Tak jsem je čínsky pozdravila. Ani se nepohnuly. Po delší době jedna odešla a druhá si stáhla kalhoty, dřepla si hned naproti mně a stále mě sledovala. Opravdu jsem si oddychla, když zmizela. V Číně se stále najde spousta lidí, kteří se nikdy v životě nesetkali s cizincem. Někteří cizince viděli, ale i tak jsou zvědaví. Tenkrát jsem zrovna procházela obdobím bezmezného obdivu k čínské kultuře a snahou pochopit a tolerovat vše odlišné, ale tohle bylo i na mě moc.
Na hotelu jsem si trochu odpočinula a čekala, až budu schopná odjet do nemocnice, protože jsem se bála, že bych tu cestu taky nemusela stihnout. V noci mě dopravili na ambulanci, kde mě nadopovali léky, napíchli na kapačky pro doplnění tekutin a uložili na pokoj s dalšími pěti lidmi. Nevím, jestli ty léky zabraly tak rychle, ale na toaletě jsem tam nebyla ani jednou. Spíš mě asi vyléčil pohled na jejich WC a představa všemožných bakterií, které se tam na mě už těšily. Postel byla také strašná. Povlečení bylo oválené a špinavé. Přestože jsem druhý den ráno už byla v pořádku, patří tenhle zážitek k těm nejhorším.
V jednom z předešlých článků jsem zmiňovala pobyt na vesnici v provincii Gansu a jak jsme se moc nemyli, protože byla příliš zima. Lidé na vesnici se tedy ani v létě nemyjí moc často. Moje čínská babička se divila, že se sprchuji každý den. Jednou do týdne to prý úplně stačí. Můj manžel se mě na začátku vztahu snažil přesvědčit, že časté sprchování (rozumějte jednou denně) není nic zdravého. No, nepodařilo se mu to. Zpět k mé příhodě v Gansu. Ve většině i malých měst všude po Číně se najdou lázně, kam se rodiny chodí umýt, protože je to pohodlnější než doma. Když mi po týdnu otírání se u lavoru bývalý přítel řekl, že zajdeme do lázní, srdce mi poskočilo radostí, takový luxus jsem tam nečekala. Přivedl mě před ošuntělý barák, ve kterém bylo pěkně začouzeno, jak tam všichni kouřili. Chvíli jsme čekali, než vyšla rodina před námi. Hlavou se mi hodilo, že to asi nebyl dobrý nápad. To se mi rychle potvrdilo. Místnost byla celá navlhlá, dřevěné obklady a podlahy trouchnivěly, na zdech tmavá plíseň. Všude černé vlasy a nějaké žmolky, univerzální pantofle byly také jedlé. Nesmím být taková citlivka, to zvládnu. Vysvlékla jsem se. Ale nešlo to. Rychle jsem se zase oblékla a počkala na přítele před vchodem.
A co ve velkých městech?
To opravdu záleží. Veřejná prostranství jsou čistá, odpadky se každý den sbírají, toalety jsou většinou vypulírované, tak kde je problém? V lidech a jejich návykách. Zejména starší generace s oblibou plivá má zem, a to i v dopravních prostředcích nebo v restauracích. Někteří ty chrchle vytahují až z paty a dávají si na tom patřičně záležet, třeba náš čínský děda. Není tady moc zvykem smrkat, tak spousta lidí neustále popotahuje nebo si nos prostě utřou do rukávu. Nemají problém si v nose šťourat prstem i na veřejnosti a pak si to pěkně žmoulat mezi prsty. Na čištění uší používají také prsty. Mnozí si za tímto účelem nechávají narůst dlouhý nehet na malíčku. Při kýchání, kašli ani zívání si nedávají ruku před pusu. Jak moc si myjí ruce, si také nejsem moc jistá.
Jako učitelka tělesné výchovy na jedné soukromé škole jsem v kontaktu s dětmi dnes a denně. Z dětí zejména na naší základní škole vyloženě rostu. Rodiče je do školy posílají i nemocné. Kolikrát mi nějaký malý oznámil, že má zápal plic a jal se mě objímat, během čehož si stačil celou tu upatlanou tlamičku otřít o mou bundu. Tím, jak většina bydlí u nás na koleji a stýská se jim po rodičích, hledají fyzický kontakt u svých učitelů. První rok mi jich bylo líto, nechala jsem se objímat a chytat za ruce. Poté, co se mi ale celou zimu vracel zápal plic, mě to přešlo a vyhýbám se fyzickému kontaktu, jak jen to je možné. Od prosince také sdílím kancelář ještě s myší, která ke mně chodí na svačinu. Všude jsou nastražené granule s jedem, ale na tu mou to prostě nepomáhá.
Tím jsem se dostala ke zvířatům, to je kapitola sama o sobě. Nicméně se člověk nemůže ani divit, že se něco jako koronavirus objeví. Tržnice jsou přeplněné zeleninou a ovocem, vedle na stole se válí kusy masa a vnitřností, v akvárku mezi živými rybami najdete i hodně těch s břichem nahoru, drůbež se tísní v malých klíckách. Často je to tak i v parném létě. Něco mají v mrazáku, ale spousta masa a mrtvých ryb prostě jen tak leží na stole, kolem létají mouchy. Tržnice se večer stříkají vodou z hadice, ale myslím, že jen voda nestačí. Rodina mého spolužáka provozuje hotel. Jednou jsem se tam byla podívat a pomáhala jsem s úklidem. Vše se jen přetřelo jedním vlhkým hadrem.
Samozřejmě to tak, jak jsem popisovala, není všude. Manželova rodina pochází z velmi chudé vesnice v provincii Anhui, maminka má pouze základní vzdělání, tatínek je pýchou vesnice, protože úspěšně dokončil střední školu. I tak ale při jídle nemlaskají, řádně smrkají, neplivou na zem, chovají se slušně a doma mají hezky uklizeno. Stejně tak spousta mých čínských kolegů a přátel.
