V čínské společnosti má každý své jasně dané místo a v závislosti na tom, v jakých skupinách a komunitách se pohybuje, hraje různé role. A těmito tituly vás budou mnozí oslovovat. Nejste prostě jen Káťa.
Mým vlastním jménem mě oslovují hlavně cizinci. Číňané jak kdy. Když mi manžel (nebo tehdy ještě přítel) řekl vlastním jménem, znamenalo to, že jsem něco provedla. Před svatbou mě oslovoval nějakou čínskou variantou “miláčka” nebo přesdívkou, když se schylovalo ke svatbě, tak už mi začal říkat “manželko” ?? laopó. A strašně mu záleželo na tom, abych mu říkala manželi ?? laogong. Chvíli mi trvalo, než jsem si na to zvykla, a když jsem mu řekla jménem, vždycky na mě hodil takový nespokojený pohled. Když o mně mluvil s někým jiným, tak jsem byla taky manželka ?? laopó (hovorovější) nebo ?? qizi, ??? xí fu er (to je podle slovníku “mladá vdaná žena”). Manželovi bratranci nebo blízcí kamarádi mi říkají ?? saozi, to znamená manželka staršího bratra nebo prostě švagrová. Starší bratranci na mě většinou ale volají jménem. Jeho kamarádi, pokud se trochu víc známe, mi buď také říkají švagrová nebo jménem. Ale většina jeho přátel, se kterými se tak neznám, mě vůbec neoslovuje, protože se trochu stydí. Moje čínská maminka s tatínkem mi doma říkají jménem. Když o mně mluví venku, tak jsem snacha, naše mladá vdaná žena (manželka) ??????? women jia de xí fu er, vyjímečně naše Káťa, to když se maminka chce s něčím konkrétním pochlubit jiným rodinným příslušníkům. :-)
Ve škole mě učitelé oslovovali jménem, ti konzervativnější mi říkali “studentko Káťo” ???? kai jia tóngxué. Spolužáci z okruhu mého vedoucího a spolucvičenci z týmu už mě většinou rozlišovali na starší (?? shijiě) nebo mladší sestru (?? shimei). ? je od ?? (laoshi) - takže máme stejného učitele/trenéra. Ve škole to bylo celkem jednoduché. Odposloucháte, jak si kdo říká, a začnete to používat i vy. Všichni učitelé, administrativní pracovníci, prostě lidé s nějakou funkcí, kteří mají nějaký ten svůj stůl a židli, jsou “učitelé”. A nemusí vůbec nic vyučovat. Asi proto, že od každého se můžete něčemu naučit. Kuchaři, uklízeči, hlídači a prodavači byli zase tety (?? ayí)a strejdové (?? shushu).
Manžel působil v profesionálním sportovním týmu. Trenérům sice říkali “trenér”, hlavní trenérce ale už důvěrněji “Máma Hao” a každý byl buď mladší nebo straší bratr/sestra. Vždycky, když mi něco vyprávěl, tak jsem musela pokládat dodatečné otázky, abych zjistila, jestli jde o bráchu z týmu, o bráchu bratrance nebo o skutečného pokrevního bratra.
Nemusíte spolu trávit x hodin denně, abyste své přátele mohli nazývat bratry. Stačí jenom, abyste měli dobré vztahy a vážili si jeden druhého. Rozlišuje se věk (hlavně u starších generací), ale u mladších se to tolik neřeší. Manžel je v týmu UFC PI mladší, než někteří, ale protože si ho váží, vydobyl si určité postavení, prostě mu říkají ?? (starší bratr Kai). Ti starší, se kterými nemá tak blízké vztahy, ho budou normálně oslovovat celým jménem: ?? lu kai.
Ve firmách má oficiálně každý své postavení a podle toho ho/jí oslovují. Ve skupinkách uvnitř dané struktury se potom oslovují podle toho, jak blízké vztahy mají. Vždycky, když jsme byli na nějaké akci, jenom představování čestných hostů trvalo strašně dlouho. U každého se totiž řeklo jméno, oficiální titul a všechny další tituly a hodnosti (a to i v organizacích, které s danou akcí příliš nesouvisely). Na univerzitě to bylo předlouhé. Spoustu proslovů jsem jim překládala a upravovala do angličtiny. Představení jedné osoby bylo často na odstavec. Příklad: Profesor X je význačným profesorem naší fakulty, ověnčený těmi a těmi cenami, publikoval v těch a těch časopisech. Držitel 9. duanu (takové páskování v čínských bojových umění), mezinárodním rozhodčím, sportovcem 1. národní třídy, místopředsedou Čínské asociace Wushu, předsedou Asociace Wushu v provincii Zhejiang, členem výkonné komise toho a toho výboru…
Oslovovat tituly je slušnost, je to nutnost, pokud chcete ukázat, že jste v obraze a rozumíte čínské kultuře. Děti, pokud nepozdraví nebo řeknou jenom “dobrý den”, jsou často považovány za nevychované a budou je peskovat - “řekni teto!”, “pozdrav babičku!” A očekává se, že řeknou ??? ayí hao (teto dobře = ahoj teto) nebo ??? nainai hao(babičko dobře = ahoj babi). Bydlíme kousek od školy a když odpoledne děti končí a prarodiče jim jdou naproti, slyšíte jenom “babi!” “dědo!”. Napřed jsem čekala, co bude následovat, ale to bylo všechno. Později jsem až zjistila, že stačí říct jenom “babi”, “maminko” atd. a úplně to stačí, žádné ahoj nebo dobrý den. Když jdeme na návštěvu k manželovým rodičům, hned jak se otevřou dveře, začnu hulákat: “Maminko, tatínku,” a jsem v suchu. Rodiče se tetelí blahem, jak snacha ví, co se sluší a patří. Hlavně, když je v místnosti více lidí, to se po takovém oslovení vznášejí na obláčku pýchy. Nejen, že mají v rodině cizinku, ale ta cizinka i ví, jak se chovat.
