Maso, maso, maso... po čínsku

Manžel Lukai se bez masa neobejde a tohle je jeho náhled na věc. Vegetariáni a slabší povahy, prosím nečtěte.

Manžel Lukai už žije v České republice přes rok, tak jsem se ho ptala, jak to u nás vnímá. Jeho náhled je docela specifický, protože jeho největším koníčkem je jídlo a nějaká muzea či kostely ho příliš neoslovují. Jídlo je pro Číňany obecně velice důležité. A pro Číňany sportovce je to prostě téma číslo jedna. V posledních letech už je to lepší, ale když Lukai k jídlu nedostal rýži nebo jen málo, dokázal mít zkaženou náladu celý den. S jídlem i potravinami vůbec je u nás moc spokojený. V Číně se původ, podíl masa, složení atd. doteď stále moc neřeší. Pokud chcete opravdu kvalitu, buď musíte nakupovat opravdu na vesnici, a nebo v obchodech se zahraničním sortimentem, to se ale hodně prodraží, a ne vždy cena jde ruku v ruce s kvalitou. Když má občas nějaký splín, s největší pravděpodobností ho najdu v jeho oblíbených prodejnách masa. To mu zvedne náladu vždycky. Hovězí žebírka, býčí žlázy, jehněčí, vepřové kosti, vepřové nožičky, uši, kolena (vepřové vlastně cokoliv), kuřecí stehna… Kamarád Číňan ho naučil jezdit pro maso “k Arabovi”, tam si to pochvaluje nejvíce. Kvalitní maso se prý pozná podle toho, že když ho vaří v hrnci, zahnědlá pěna se objeví jen minimálně a nebo vůbec. Nemusí se přidávat nic extra a chuť je stejně výtečná. V Číně jsou zvyklí maso důkladně omývat, vaří ho ve vodě se zázvorem a pórem, a když se voda přivede k varu, odstraní naběračkou pěnu, vodu vylijí, maso znovu omyjí, přidají novou vodu a vaří do měkka. Když kuchtí na pánvi, přidávají pivo nebo nějaký bílý alkohol, aby se maso zbavilo nepříjmného pachu. Nadšeně mamince do telefonu vyprávěl, že tady nic takového není potřeba. I tak používá alespoň pivo. Ze zvyku, a prý to lépe dotváří finální chuť.

Manžel říká, že kdyby se neživil sportem, každý den by si vařil vepřové kosti, na kterých je i trocha masa, vepřové nožičky, rypáček, žebírka, a další chuťovky. Zajímavé je, že je to v našich dvou zemích hodně obráceně. U nás jsou kuřecí prsa většinou dražší, než kuřecí stehna. V Číně prsa jí prý hlavně kulturisti, normální Číňan dá přednost stehnům, to je prý to nejlepší. Pokud vám Číňan dá na talíř stehno a sám si vezme něco jiného, je to svým způsobem výraz respektu nebo prostě toho, že jste pro něj důležití. U nás si vybíráme hlavně libové maso. Číňané mají raději maso, kde je jak libové, tak tučné, tak kosti. Prostě všechno dohromady, to chutná nejlépe. Navíc tučné je dobré na pleť bez vrásek. Když si chce udělat manžel pořádnou baštu za málo peněz, objede obchody, kdy mají ve velkých pytlích vepřové a hovězí kosti s masem, uvaří je v hrnci a na talíři už dochutí třeba pálivou paprikou nebo tmavým octem. K tomu přikusuje česnek, bez něj by prý chuť masa byla poloviční. V místním řeznictví ho už znají, vědí, že si tam chodí pro vepřové nožičky, tak už ani nemusí nic říkat, hned mu vytáhnou čtyři, nasekají mu je a je to. Co se týče cen, minulý rok se u všeho divil, jak je to v porovnání se Šanghaji levné (plus lepší kvalita). V Šanghaji ceny stouply hodně kvůli covidu, takže i teď je spousta potravin u nás levnějších než v Číně. 

V Šanghaji kousek od naší školy byla restaurace, kde nabízeli psí kotlík. To už je z nabídky vyškrtnuté, ale stále je tam ten znak psa vidět. Náš pejsek se tomu místu vyhýbal, přešel si na druhou stranu chodníku, musel to cítit. Jiné maso jsem ani v obchodě, ani v restauraci ale neviděla. Na jihu Číny je k vidění kde co - brouci, hadi, škorpioni apod. Na severu Číny není neobvyklé, že se jí i koňské nebo oslí maso. Rodiny kamarádů z Vnitřního Mongolska vlastní tisíci hlavé stáda koní i krav, takže na to jsou zvyklí. Lukai si od nich nechával posílat aspoň koňský točený salám. Samozřejmě ho zajímalo, jestli je koňské maso k dostání také u nás. Prohledala jsem internet a našla pár řeznictví, kde maso nabízejí. Vždycky, když jsem se ptala, jestli mají koně, jsem se cítila dost divně, a řezník se většinou rozesmál. V jednom nám to ale pán trpělivě vysvětlil: “Ano, koňské maso nabízíme, ale koně vám jen tak na požádání nikdo nezabije. Musíte počkat, až se poběží třeba Velká Chuchle, nějaký kůň se zakopne a budou ho muset utratit. Mrkněte do kalendáře, kdy se co běží. Dám si vás na seznam a zavolám, když budeme mít. Musíte ale rychle, zájem je veliký.” To mě hodně překvapilo, ve všech obchodech jsem si totiž připadala, že jsem jediná, kdo se na něco takového kdy ptal. Jednou se telefon rozvonil a manžel se dočkal, nakoupili jsme tedy do zásoby. V poslední době se zase divil: “To všechny koně tak dobře skáčou, že nám pán už tak dlouho nevolal?!” Chodit s ním do zoo, to je něco. Teď už se neptá, ale stejně to na něm poznám. U většiny výběhů přemýšlí, jak by to dané zvíře asi chutnalo.

Ze začátku se divil, že nám i po sídlišti pobíhají zajíci, v rybníce stále plavou kachny, jablka nikdo nesbírá a ryby se z háčku vracejí zpátky do vody… že u nás asi stále žije málo Číňanů, jinak by už po nich nebylo ani památky. :-) Táta do teď vzpomíná na příhodu z čínské vesnice. Šli jsme s čínskými příbuznými na procházku po vesnici a naši si všimli něčeho na stromě, co vypadalo jako chutné ovoce. Zeptala jsem se tedy, co to je. Teta se na strom zadívala a pak jen bez zájmu řekla: “To není k jídlu.” Řeší se tedy, jestli se to dá a nebo nedá jíst. O co jde, není už tak podstatné. Poté jsme viděli jinou tetu, jak u cesty trhá nějakou trávu. Když jsem se zeptala, co to je, řekli mi, že to budeme mít k večeři. Kdysi jsem Mistrovi pomáhala odnášet úrodu ze zahrádky domů. Když jsem narazila na koš s nějakou dlouhou zelinou, zeptala jsem se: “Tuhle trávu taky do lednice?” Mistrovi po obličeji přeletěl naštvaný výraz: “Jakou trávu!!! To je zelenina!” Stejně reaguje i manžel. Občas se schválně zeptám, co je to za trávu. Prý trávu! Zelenina je to!

Jinak je nadšený také z toho, že spoustu věcí si tady můžeme sami nasbírat. Máme tak v kalendáři poznamenáno, kdy a kam na špendlíky, ostružiny, třešně, borůvky, houby, vlašské ořechy, jablka, hrušky… Z výletu v Olomouci jsme odjížděli s jedním kufrem plným jablek, které jsme nasbírali u rybníka.