Kdo je kdo v tradiční škole čínských bojových umění

Porozumět a umět se dobře začlenit do dané hierarchie v čínské společnosti je velice důležité. Za život člověk sehraje mnoho rolí v závislosti na tom, v jakých komunitách se pohybuje.

Podle daného prostředí je v určité situaci různě oslovován (synu, tati, učiteli, starší bratře, manželi, pane výkonný zástupce atd.) a často sám mluví o sobě ve třetí osobě: “Ukaž, maminka ti s tím pomůže.” Vlastní jména se neužívají tak často jako u nás. Mají také zvláštní slova pro babičku z tátovi (?? nainai) a z mámy strany (?? waipó), strejdové mají své pořadí v závislosti od věku. Vztahy všech zúčastněných musí být všem jasné. Nejinak je to také v komunitě čínských bojových umění. Tyto skupiny bývají hodně tradiční, už ze své podstaty vlastně musejí být. Takže tam se tohle všechno často uplatňuje daleko přísněji.

 V čele školy nebo skupiny (ne každý si otevře svou školu) stojí Mistr - zakladatel daného stylu či jeho přímý pokračovatel. Ten má svého Mistra (?? shigong) a skupinu, ve které se učil. V té své je ale největším šéfem. Číňané danou osobu titulují ?? shifu, přičemž ? (shi) znamená učitel a ? (fu) nese význam otce. V japonských bojových umění užívají slova Sensei. V dnešní době se mnozí studenti věnují hned několika stylům zároveň, zmiňují tak často mistrů více. Niméně, opravdový Mistr-otec bývá jen jeden. V Číně zaslechnete, že třeba i řidičům taxíku se říká shifu, jde však o jiné slovo, a to ?? shifu. 

Mistr má k ruce své nejstarší studenty, kteří ho v jeho nepřítomnosti ve všem zastupují. Pokud mluví nebo něco vyřizují, nevystupují za sebe, ale za Mistra a nebo za danou školu. Svou vlastní, nezávislejší identitu, získávají až časem. Studentům, kteří se začali u Mistra učit dříve než vy, říkáte ?? shixiong (starší bratr) a ?? shijiě (starší sestra). Ty, kteří začali až po vás, potom budete oslovovat ?? shidi (mladší bratr) a ?? shimei (mladší sestra). U nás ve škole užíváme těchto titulů směrem nahoru, směrem dolů se spíš oslovujeme jmény. Moc se nenosí, abychom ostatním ukazovali, že jsou pod námi. Navíc, ne vždy jde o věk nebo dobu strávenou s Mistrem. Je trochu zvláštní oslovovat padesátiletého pána “mladší bratře”, když vám je třeba dvacet. Tohle jsou takové základy, každá škola má dál svoje zvyklosti a vnitřní tradice. Jinak to funguje ve školách na severu a na jihu Číny, některé školy si i vytvořily svůj vlastní systém páskování. Nejde však o nic oficiálního jako například v japonském judu. U nás se říká, že pásek máte na to, aby vám držel kalhoty. Teď, když míváme kalhoty v pase na gumičku nebo na tkaničku, tak pásky a šerpy postrádají smysl ještě víc. Maximálně když skáčete hvězdy a přemety, aby se vám rozevlátý kabátek nezamotal kolem hlavy a neodhalili jste příliš nahé kůže. 

Život v naší škole byl hodně uvolněný, Mistr si na žádné ceremonie moc nepotrpěl. Když nás přijímal za své studenty (ceremoniálu se říká ?? baishi - doslova “uklonit se či vyjádřit respekt učiteli”), prostě všechny pozval na večeři a pronesl krátký proslov. Přijímaní studenti před Mistra na chvíli poklekli, připili si s ním čajem, přitom ho oficiálně poprvé oslovili “Mistře”. I když tak jsme mu říkali už dlouhou dobu. Všechno to bylo spíš pro formu, Mistr nás za své studenty považoval už dávno a jeho chování k nám se nijak nezměnilo. Jeho přístup vyplýval jak z jeho zkušeností, současného postavení i finančního zázemí. Za svůj život potkal mnoho slavných i neznámých mistrů, představitelů vlády, cizinců, sám sehrával různé role. A to i ty filmové. :-) Sám nám říkal, že v čínských bojových uměních narazíte na spoustu podvodníků. Čím méně toho člověk umí, tím tradičnější se snaží být. Tím víc ceremonií vyžaduje, aby zakryl nedostatek svých znalostí. Oblbují tím cizince, kteří je slepě následují, viděli to tak přeci v čínských kungfu filmech. Vymývají mozky ale i svým čínským studentům. V tomhle na národnosti a kulturním prostředí, ve kterém vyrůstali, vůbec nezáleží.

V kontrastu k tomu bylo studium na sportovní univerzitě svázané pravidly daleko více. Můj obor Tradiční čínské sporty, spadal pod katedru čínských bojových umění. Měli jsme svou samostatnou malou budovu, kde po chodbách visely podobizny velkých mistrů, současných učitelů, výčty jejich úspěchů, publikací… Ve vitrínách se leskly medaile, poháry, paměťní plaketky. Někteří učitelé chodili v tradičních čínských oděvech, většina ale nosila klasické tmavé kalhoty a tričko nebo polokošili. Jeden chodil zásadně v červené sportovní šusťákové soupravě a s píšťalkou kolem krku. Na začátku a na konci hodiny nebo tréninku jsme se zdravili ve stoje tradičním čínským pozdravem ??? baoquán li - pravá ruka v pěst, levá dlaň, obě ruce spojené před hrudníkem v kruh (často uvidíte například ve starších čínských filmech). Učitel začal “Studenti, dobrý den,” a my odpověděli: “Učiteli, dobrý den!” Čekali jsme, až se usadil učitel, poté jsme usedli do lavic i my. Ve studijních skupinkách u vedoucího vaší práce to fungovalo klasicky a někteří starší studenti svého učitele oslovovali také shifu (??) - byli u něho v učení, následovali v jeho stopách, stavěli na jeho výzkumu a dál ho prohlubovali. Učitel-otec se o ně staral i v osobním životě, dohazoval jim studijní i pracovní příležitosti, otevíral jim důležité dveře a dovoloval jim vyhřívat se ve svém věhlasu. Na oplátku ho museli studenti poslouchat na slovo, zkoumat a dělat, co a jak si učitel-otec přál, se vším mu pomáhat (vyzvedávat mu děti ze školy, nakupovat, dělat rezervace letenek, plánovat itinerář cesty, zařizovat věci na úřadech a podobně). Mnozí učitelé svých studentů značně zneužívali. U nás nebývalo vyjímkou, že učitel v pátek večer svolal své studenty, zadal jim sepsat nějakou studii, která má být hotová do nedělního večera, protože v pondělí ráno se musí odeslat, aby se to stačilo publikovat. Učitel se uvedl jako autor, jména pár starších studentů pod ním a zbytek přišel o celý víkend prostě pro dobro své skupiny. S několika spolužáky se mi povedlo navázat bližší kamarádské vztahy - většinou s těmi, kteří si zvládli udržet vlastní rozum a na celou věc se dívali hodně racionálně. Občas se mi postěžovali, co všechno musí dělat a dozvěděla jsem se od nich i spoustu čínských drbů. Řekli mi ale, že když tuhle otročinu vydrží ty dva tři roky, buď jim učitel sám pomůže na dobré místo nebo prostě své postavení vystaví na učitelově jméně a budou mít o budoucnost postaráno. A za to to rozhodně stojí!