V metru, kde většinou nemáte šanci si sednout, je teď poloprázdno. Sehnat čerstvou zeleninu a roušky je teď dost bojovka. Jinak u nás situace není až tak vážná. V Šanghaji se už podařilo vyléčit devět pacientů.
Původně jsme plánovali vrátit se do Šanghaje až 29.1., ale vzhledem k tomu, jak se situace kolem koronaviru zhoršovala, rozhodli jsme se odjet raději dříve. Koupili jsme si lístky na autobus, ale druhý den jsme se dozvěděli, že autobusy přestaly jezdit. Na nic jsme nečekali a koupili lístky na vlak hned na druhý den ráno. Teď jsme ale museli vyřešit problém, jak se z naší vesnice dostat na nádraží, když nic nejezdí. Nakonec se nám povedlo přesvědčit souseda, aby nás odvezl. Čekali jsme, že nádraží bude prázdné, ale přeci jen tam pár lidí čekalo. U vchodu měli postavenou kameru na snímání tělesné teploty a všichni jsme se museli před ní postavit, pokud se nic neukázalo, pustili nás dovnitř. U koho si nebyli jistí, vyšetřili ho ještě vedle. Všichni bez výjimky měli nasazenou roušku, někdo pro jistotu i dvě.
Na nádraží v Šanghaji nám také měřili teplotu a všude byly plakáty upozorňující na to, jak se chránit, jak si mýt ruce, jaké roušky jsou vhodné a podobně. V metru, kde si většinou nemáme šanci sednout, se teď můžu i pohodlně natáhnout. Domů jsme dorazili až k večeru a řešili, co k večeři. Obchody byly zavřené, donášky teď moc nefungují. Naštěstí jsme našli jednu muslimskou restauraci, která byla ještě otevřená. Dozvěděli jsme se, že potraviny jsou otevřené od rána do pěti odpoledne, ale pokud chceme dostat nějakou zeleninu, musíme vyrazit hodně brzy. Na cestě domů jsme už nikoho nepotkali.
Druhý den ráno jsme si šli zaběhat a před každou lékárnou zahlédli dlouhé fronty na roušky. Když jsme se po hodině vraceli zpátky, nevypadalo to, že by se fronta nějak pohnula. Na internetu potom kolovalo jedno video, na kterém se kvůli rouškám pár lidí před lékárnou popralo. Měli jsme štěstí, že roušky doma máme. Jak jsem bývala často nemocná, nosila jsem je do práce. Na jednu lékárnu zavolali policii, protože roušky prodávali za nekřesťanské peníze. Jak to skončilo nevím. Ale jeden obchodní řetězec, který nabízel čínské zelí za 120 Kč za kus, dostal pokutu téměř 10 milionů korun. Odpoledne jsme vyrazili do obchodu. Mléčné výrobky, kuřecí a zelenina nebyly k dostání! Prošli jsme tři velké supermarkety a situace byla všude stejná. I tak stále lidé odcházeli s narvanými taškami. Čínská vláda sice vydala zprávu, že není potřeba dělat si zásoby, ale člověk nikdy neví. Zvlášť v Číně, kde mají s hladomorem svoje zkušenosti. Spolužák mi vyprávěl, že jeho dědeček umřel hlady.
Volno bylo původně prodlouženo do 2.2., brzy na to se otevření velkých obchodů a služeb oficiálně odsunulo na 10.2. a jarní semestr na školách má začít 17.2. Hodně lidí si myslí, že by se nemoc měla dostat pod kontrolu tak do dvou týdnů, ale vzhledem k narůstajícím číslům, jak infikovaných tak zemřelých, je to opravdu těžko říct. Naše škola vyhlásila, že se na našem pracovním rozvrhu zatím nic nemění. Zaměstnanci se mají hlásit v pátek 14.2. a začínáme učit od pondělí.
A co dál?
Kina, větší restaurace, obchody, fitness a další místa jsou zavřená, venku je pěkná zima, takže většinu času trávíme doma. Jsou tu různá omezení, to ano. Na druhou stranu to není tak přehnané, jak se kolikrát líčí v novinách. Dokonce i některé kavárny jsou otevřené. Vstoupit musíte s rouškou. Nejprve vám změří teplotu, a až poté přijmou objednávku. Čínská maminka nám volala, že vedlejší vesnici uzavřeli a nosí jim tam zásobu potravin. V našem sousedství se teď otvírá brána jen v určitou hodinu, ale netuším proč. Kolega psal, že jeho čínské manželce nedovolili odletět za ním, protože má pas vyřízený v provincii Hubei. A to i přesto, že jich deset let žije a pracuje na jihu Číny. Viděla jsem fotografie aut s poznávací značkou z provincie Hubei, na kterých byly nalepené nápisy uklidňující ostatní, že už několik let žijí jinde, tak aby se nebáli. Pokud se v některé z mobilních aplikací zmíníte, že vám není dobře a máte asi teplotu, je velká pravděpodobnost, že di pro vás přijdou a odvezou do nemocnice.
30.1. letím domů za rodiči a již pár týdnů jsem z toho nervózní. Před začátkem svátků jsem měla rýmu a kašel, to se za pár dní naštěstí vyléčilo. U manžela na vesnici zase byla všude zima, dokonce i doma. Tím, jak jsou budovy nekvalitně postavené, objevují se plísně a špatně se jich zbavuje. Proto Číňané neustále větrají. Většina si zvykla na to mít okna i dveře otevřená celý den. Já rozhodně ne. Mám hned studené nohy a bolí mě hlava. Dalo mi dost zabrat udržet se zdravá. Naštěstí symptomy tohoto onemocnění jsou jiné než klasická rýma, tak když smrkám, nikdo na mě nekouká divně. Hlavně to vydržet zdravá až do odletu. Tentokrát také letím s čínskou aerolinkou s přestupem ve městě Xi’an, tak mám trochu obavy, co na to v Praze na letišti. Podle zpráv mi přijde, že jsou z viru lidé mimo Čínu ještě vylekanější než my tady. Letenku zpět jsem si bezplatně změnila na pozdější datum, ale do práce se musí.
