U nás jsem na koleji nikdy nebydlela, protože jsem jak na střední tak na VŠ chodila v Plzni, ve svém rodném městě. Naše koleje jsem viděla jen jednou, tak nemůžu moc srovnávat. Spíš popíšu, jak vypadala naše kolej v Číně.
Když jsem přijela do Šanghaje, ubytovali mě v hlavní budově zahraničního oddělení, která stála hned vedle kantýny. Budova měla celkem šest pater bez výtahu, ale jsme přeci sportovní škola. Dostala jsem pokoj pro dva a byl celkem prostorný. Dvě postele, velké skříně, psací stoly s poličkami na knihy (ten můj se mi povedlo hned první týden propálit vonnou tyčinkou proti komárům), dokonce i televize. Koupelna byla také super. Velký sprchový kout, kde se prý zvládl spolužák fotbalista ve sprše i protahovat. :-) Jediným problémem byla tmavá plíseň, které jsme se nikdy nedokázali nadobro zbavit. První rok nám pokoje každý týden uklízela uklízečka a každou středu ráno se hromadně převlékaly postele. Za tento pokoj se platilo 50 yuanů za měsíc, naštěstí nám to pokrývalo stipendium. Jinak jsme platili každý měsíc jen 25 yuanů za internet. V prvním patře jsme měli tři pračky, což bylo na celou kolej celkem málo. Tím spíš, že byly často rozbité a museli jsme si prát v ruce.
Po prvním roce studia, pokud jsme přes prázdniny nezůstávali na koleji, jsme si museli všechny věci zabalit a uskladnit v několika prádných místnostech, protože se na škole každé léto pořádají různé kurzy a účastníci jsou ubytováni na našich pokojích. V dalším školním roce jsme se se spolubydlící stěhovali o patro níž a veškerý úklid už byl jen na nás. Před zahájením třetího školního roku nám oznámili, že se bude naše budova bourat a všichni se musí přestěhovat do budovy za námi, která do té doby patřila sportovcům z profesionálních týmů. Nejprve mě dali na pokoj se třemi Vietnamkami, které si každý den vařily nějaké rybí polévky, které strašlivě páchly, a všechny hlasitě švitořily až do noci. Naštěstí mě po dvou týdnech přesunuli o několik pater výše a bydlela jsem s jednou slečnou z Koreji, která na pokoji většinu času nebyla. Pokoje byly o trochu menší a špinavější, ale stále to šlo. Velice se zpřísnila pravidla naší koleje, což všechny štvalo. Kolej se zavírala večer ve 22 hodin a pokud jste se vrátili později, vrátný vám zabavil studentskou kartičku a byli jste na černé listině. To mimo jiné znamenalo, že jste byli před všemi pokáráni učitelkou a vaše jméno bylo na týden na nástěnce. Při opakovaném porušování pravidel nám hrozili odnětím stipendia. Většině studentům bylo přes dvacet, byli tam i tací, jimž bylo kolem čtyřiceti let, ale na všechny se vztahovala stejná pravidla. Ráno se kolej otvírala až v 6 hodin. Pokud jste potřebovali odejít dříve, museli jste dopředu zažádat, jinak, pokud se vám nepovedlo uprosit vrátného, jste měli smůlu.
Na školu se hlásilo stále více a více zahraničních studentů (hlavně z Koreje a Vietnamu), a tak pokoje na koleji nestačily a někteří studenti byli ubytování v sousedství, kde stály staré patrové domy. Zde bydleli hlavně učitelé a zaměstnanci univerzity. Nebyly zde žádné kontroly ani večerky, takže jsem si zažádala o přeložení a měla jsem štěstí. Sice na mě vyšel jen mrňavý pokoj pro jednoho v prvním patře, ale lepší než nic. Koupelna i menší kuchyňka byly společné pro celé patro, to znamená pro 5-7 lidí, ale dalo se to. V té době jsme se s přítelem ujali malého štěněte, tak jsme v té nudli bydleli ve třech. Psi a další zvířata jsou samozřejmě na kolejích zakázaná, ale naše domovnice byla hodná. Podstrojovali jsme ji dárky a pomáhali a ona občasný štěkot prostě neslyšela. Po půl roce mě přestěhovali o patro výš a musela jsem na pokoj pro dva. To byl problém, protože ne každý skousne bydlet se psem. Opět jsem měla štěstí a půl roku se žádná spolubydlící neukázala, celý obrovský pokoj byl tak jen pro mě a musím říct, že jsem si to opravdu užívala. Poté jsem se dozvěděla, že pokud student nebydlí na koleji, dostává ke stipendiu ještě měsíční příspěvek na ubytování. A tak jsme se s přítelem rozhodli pronajmout si pokoj poblíž školy, čímž jsme vyřešili všechny problémy. I když, bydlet na bytě se spoustou dalších Číňanů také není nic moc, o tom zase jindy. Když to tak počítám, za těch deset let v Šanghaji jsem se stěhovala celkem jedenáctkrát…
Potom, co jsem se odstěhovala z koleje, se opět stěhovalo celé zahraniční oddělení. Tentokrát do kampusu k čínským studentům, kde se postavily nové budovy. Byla jsem se podívat za přáteli a byla jsem ráda, že tam nebydlím. Sice vše nové, ale po několika měsících se na zdech stejně ukázala plíseň, praskala omítka, pokoje pro dva byly mrňavé, teplá voda se spustila až po přiložení karty nabité kredity, rychlovarné konvice a další drobné spotřebiče byly zakázané, nebylo kde nabíjet skútry, koleje se zamykaly… prostě daleko více negativ než pozitiv.
