Jak nám v Číně ukradli psa

O prvního psa, malou čivavku, jsem v Šanghaji přišla a nepodařilo se nám ji už najít. Druhého psa, Lucky, nám ukradli a požadovali za ni dokonce výkupné.

Lucky je taková pouliční směska. Její bratr je stejně žlutý jako ona, ale sestra Perla je černobílá s kratší a hladší srstí, zatímco druhá sestra, Kulička, je hnědobílá a nejhuňatější ze všech. Jako asi tříměsíční pejsky je někdo vyhodil v pytli na odpadky na ulici. Našla je naše kamarádka Samantha z Peru a zachránila je. Start do života měli tedy dost divoký. Jenže tím to pro Lucky neskončilo.

Když jsme ji jednou asi půlroční venčili večer kousek od univerzitního areálu, najednou se nevracela. Kromě nových míst s námi chodila všude na volno, protože věděla, že nesmí na silnici, před přechody se vždycky zastavila, prostě věděla, co a jak. Dlouho jsme na ní volali, chodili sem a tam, jestli se někde nezapomněla, ale nic. Ten večer jsme obešli celé sousedství několikrát dokola, ale Lucky jsme prostě nenašli. Bylo to hodně divné, protože mívala ve zvyku si někam odběhnout podívat se, ale vždycky se nás držela a po chvíli odněkud vyběhla. Vrátili jsme se domů bez ní a řešili, co dál. Připravili jsme letáky s její fotkou a zmínkou o finanční odměně. Druhý den jsem vyjela letáky vylepit, kam se dalo, a pokračovala jsem ve hledání. Jako v každém správném filmu, i ten den pořádně pršelo, aby to víc podtrhlo naši stísněnou náladu. Lucky byla totiž členem naší rodiny a téměř všude chodila s námi. Do parku jsme ji pašovali přes zeď, v autobuse jela natajno schovaná v batohu. Před vstupem do metra se musely dát tašky na pás, aby projely skenerem, takže do metra se nám ji nikdy nepodařilo dostat. Když jsme tak cestovali na delší vzdálenost, buď jsme jeli taxíkem nebo na skútru, a to i v zimě. K Lukášovým rodičům nám to trvalo na skútru necelé dvě hodiny, ale Lucky si jízdu užívala.

Hledání jsme rozšířili i na vzdálenější části naší čtvrti, ale bylo to marné. Nikdo ji neviděl, na leták nikdo neodpovídal. Prostě ani ťuk. Až asi po pěti dnech Lukášovi zavolalo neznámé číslo. Muž v telefonu nám oznámil, že má našeho psa a že je ochotný nám ho vrátit za 3000 RMB, to je 9900 Kč. No, to se zbláznil. Jako studenti jsme takové peníze neměli a rozhodně se nám nechtělo platit nějakému zloději. Luke to hodně namíchlo, ale domluvil se s ním na místě předání. Vyrazil tam s předstihem s asi osmi kamarády z juda. To jsou všechno obří kluci, z nichž tenkrát asi čtyři vážili kolem 100 kg. Když se blížili k domluvenému místu, najednou na trávě u silnice zahlédli vyhublého žlutého pejska. Ukázalo se, že je to naše Lucky. Byla strašně vyděšená, chvíli jí trvalo, než Lukáše poznala. Byla nadšením bez sebe, skákala kolem dokola, ale hodně se třásla a po chvíli si lehla a nehýbala se, byla vyčerpaná. Odnesli ji tedy domů, kde jsme jí dali najíst, napít a pořádně vydrbali. Všude jí byly vidět kosti a kolem krku měla vydřené chlupy, jak jí drželi někde na provaze. Chudák vypadala vyděšeně ještě několik dnů poté a vůči neznámým lidem začala být hodně podezřívavá.

Ten zloděj nám poté volal znovu s tím, že našeho psa pustil, tak ať mu koukáme dát peníze. To se mu Lukáš vysmál, že psa už má, proč by mu měl něco dávat. Ještě zalhal, že si ho tam u silnice všimli, a jestli se k nám ještě přiblíží, tak si ho s klukama najdou a pěkně ho seřežou. Jestli se jim podařilo toho chlápka vystrašit těžko říct, ale Lucky už potom měla klid. No a taky jsme se naučili na ni dávat větší pozor a hlídat ji. Ne proto, že bychom jí nevěřili. Ale proto, že se nedá věřit lidem kolem.