Jak jsme si v Číně pořídili psa

Najít pejska podle vašich představ není v Číně vždy lehké. Narazíte na spoustu podvodníků a někdy můžete být i rádi, že jste celou akci přežili ve zdraví.

S přítelem, ze kterého se stal později můj manžel, jsme spolu byli v té době asi půl roku. Občas se zmiňoval o pejskovi, kterého měl jako malý. Říkal mu Panter, byl to nějaký čínský voříšek, celý černý a hodně chlupatý. Stále mu byl v patách, všude chodili spolu. Až ho jednou na silnici srazilo auto a bylo po něm. Věděl, že jsem v Šanghaji už pejska měla, ale ztratil se. A tak navrhl, že bychom si mohli pořídit nového spolu. Z oficiální školní koleje jsem se přestěhovala do bytovek, které patřily univerzitě. Nebyla tam recepce, šlo o samostatné byty, kde jsem měla vlastní pokoj a vypadalo to, že asi žádnou spolubydlící nedostanu. Bydleli jsme tam tak s Lukášem spolu. Ty tři domky měly vlastní plot, malou branku a paní, rodilou Šanghajku, která občas seděla v malé buňce vedle a měla nás na starost - kontrolovat, jestli se neděje nic nepřístojného, jestli je tam čisto, nechodí k nám vetřelci a podobně. Lukáš od asi pěti let vyrůstal v Šanghaji, a tak měl zdejší přízvuk v malíčku a navíc, všechny starší paní v okolí ho měly rády. Tuhle naši tetu si tak obmotal kolem prstu, že proti jeho pobytu u mě nic nenamítala, jen nám občas připomněla, abychom byli opatrní, aby to nikdo nezjistil. Pomáhal jí s odpadky, občas něco opravil, nosil jí ovoce, povídal si s ní a paní byla v sedmém nebi. Tak jsme si řekli, že nějakého malého pejska tam propašujeme.

Po předchozích špatných zkušenostech jsme hledali inzeráty od chovatelů a záchraných stanic. Jedna taková zveřejnila fotky mrňavých štěňátek, která někde našli, umyli, odčervili a připravili k odběru. Dostala jsem adresu. Někde na kraji města, ale říkala jsem si, že čínské útulky určitě nebudou na žádných dobrých adresách. Vyrazili jsme taxíkem večer po tréninku a zdálo se to podezřelé víc a víc. Vyjeli jsme mimo sídliště mezi pole, téměř žádné pouliční lampy. Lukáš si dělal srandu, že mě veze na prodej orgánů. Následovala blátitá, ne moc dobře zpevněná cesta. To i řidič se nás zeptal, jestli jsme si jistí, že jedeme správně. Na uložené číslo jsem se nemohla dovolat. Navigace nás vedla dovnitř do nějakého velkého neoznačeného, polorozpadlého komplexu s pár lampami. Objeli jsme roh a za ním se začali objevovat nějací Číňané, tři měli v rukách tlusté roury nebo tyče, stáli otočení naším směrem a zírali, ani se nepohnuli. Tak to nám už stačilo, řekli jsme taxíkáři, aby to otočil a šlápl na to. Chvíli mu trvalo najít bránu, která byla otevřená, ale vymotali jsme se ven a všichni jsme si oddechli. Kdyby tu bránu zavřeli, tak jsme namydlení. Vrátili jsme se domů sice bez pejska, ale zato se všemi orgány, ve zdraví. Na stránce nabízející pejsky jsem popsala naši zkušenost a zapochybovala o upřímnosti dané organizace. Nato mě slovně napadli, že je bez důkazů očerňuji a žádného pejska jsem si od nich nevzala. Je otázka, jestli vůbec nějaké psy zachraňují nebo jestli je to jen zástěrka na něco jiného.

Hledání jsme na nějakou dobu vzdali a řekli si, že třeba na nějakého natrefíme na ulici. Pod doskočištěm na skok o tyči ve školním atletickém areálu téměř každý rok bydlela štěňátka místní pší tulačky, tak třeba tam budou i letos.

Jednu neděli jsme se procházeli po parku Století, asi hodinu a půl cesty metrem od naší školy. Při odpočinku mě napadlo se zase podívat na inzeráty. Co kdyby… Našla jsem jeden v angličtině, kde se psalo, že asi před týdnem našli čtyři malé chudáčky vyhozené mezi domy v pytli na odpadky. Byli od blitek a exkrementů, ale teď už jsou téměř připravená a hledají nové páníčky. Adresa byla v bytovém komplexu kousek od nás, tak jsme to zkusili. Po zazvonění se u dveři strhl obrovský štěkot. Drobná černovláska, která opatrně otevřela dveře, měla problém všechny psy zadržet, a tak vyběhli na chodbu a začali nás očichávat. Vyděsilo mě to, ale než jsem se stačila rozkoukat, manžel už jim hladil kožíšky a marně se bránil, jak se mu snažili olizovat obličej. Hnědého labradora Donnieho hlídá kamarádce, stejně tak čivava Mindy je tam jen na návštěvě. Ostatní čtyři voříšci tam bydleli nastálo. Samantha si je vzala k sobě, než se najdou noví majitelé, a ti se buď nenašli a nebo se už s nimi nedokázala rozloučit, tak si je nechala. K tomu po skříních polehávaly dvě kočky a v ložnici v kleci měli ještě zakrslého králíčka. Samantha se v rodné vesnici v Peru seznámila s Michaelem z USA, zamilovali se do sebe a on si ji odvezl domů. Asi před osmi lety se přestěhovali do Číny, kde manžel pracuje jako profesor na soukromé vysoké škole. Díky tomu si mohou dovolit tak velký byt na dobré adrese a Samantha nemusí pracovat. Naplno se tak věnuje záchraně opuštěných a týraných zvířat. Smečku pozavírala a posadila nás v obýváku, kam nanosila malá štěňátka jedno po druhém. Byla rozespalá a trochu se motala, než se v místnosti zorientovala. Nejkrásnější nám přišla černobílá fenka, která se ale stále někde schovávala a hrozně se bála. Žlutý kluk už byl rezervovaný a navíc jsme si říkali, když mí rodiče už mají kluka, bude lepší vybrat fenku. Nakonec si ale vybrala ona nás. Malý žlutý pejsek s bílou náprsenkou a ponožkami přiběhl k Lukášovi, a už se od něj nehnul. Samantha nám pejska připravila k odběru až za dva týdny, protože ještě měli domluvená nějaká lékařská vyšetření. Dostali jsme na cestu velký pytel granulí, na které si zvykla, a balík plen na čůrání, ze kterých ji máme postupně naučit na venčení venku. Kladla nám na srdce, že ven jedině s vodítkem, pravidelně kontrolovat, jestli je zdravá a podávat zprávy o tom, jak se daří. Na internetu nám vytvořila skupinu, kam přidala majitele všech štěňátek, a tak se z nás stala taková psí rodina.

Na to, jak otřesný měli start do života, si myslím, že potom měli všichni čtyři velké štěstí. Naše malá, Lucky, s námi měla asi nejdivočejší život. Její žlutý bratr, který vypadal na chlup stejně, jenom prostě větší a s delším jazykem, dostal jméno Bucky. Vzali si ho dva gayové, Číňan a Američan, a asi po osmi měsících si ho odvezli do Ameriky. Bílohnědou Kuličku si vzal zase pár holek - Australanka a Češka, ta měla v Šanghaji malé kadeřnictví. Po roce se i s pejskem odstěhovaly do Austrálie. Lucky se mnou po ukončení studia odletěla do ČR, kde bydlí s mými rodiči a jejich yorkšírem Jackem, a je to asi jediný čínský pejsek s evropským pasem. :-) Černobílá Perla jako jediná zůstala v Číně. Bydlí v krásném městě Hangzhou, v obří čtyřpatrové vile a vozí se v SUV. Předtím, že jsme se rozjeli do světa, jsme se všichni u Samanthy v bytě sešli a zorganizovali velkou psí párty, na které nesměly chybět ani psí dorty. Sam je neskutečný blázen, ale pomohla takhle už desítkám psů najít nové majitele a každého pejska si doteď pamatuje.