Jak jsem se dostala na čínskou univerzitu

Navštívit Čínu bylo mým dětským snem. V tom snu jsem touto zemí pár týdnů cestovala a trénovala, nikdy mě nenapadlo, že zde strávím dlouhých deset let... Jak to vše začalo? Přihlásila jsem se na studium v Šanghaji.

Dnes ráno jsem si na čínské platformě Wechat přečetla článek o tom, co velkolepého se v Číně plánuje v letošním roce. Jako učitelku mě zaujala hlavně část o vzdělávání. Očekává se totiž nárůst vysokoškoláků na 38.5 milionu. Dál samozřejmě pozvednutí kvality výuky, zlepšení postavení univerzit, jejich konkurenceschopnost atd. Jen pro představu, podle zprávy z ministerstva školství z roku 2019 je v Číně celkem 2956 vysokých škol. Mezi tři nejlepší se řadí Pekingská univerzita, Univerzita Qinghua a Univerzita čínské akademie věd, všechny tři se nacházejí v Pekingu. Tahle zpráva mi připomněla má vysokoškolská léta, která jsem většinu strávila v Šanghaji, na Šanghajské sportovní univerzitě. Podle některých žebříčků se jedná o nejlepší sportovní školu v zemi. Podle jiných se řadí až na druhé místo, hned za Pekingskou sportovní univerzitou. Upřímně, těžko říct…

Po dokončení bakalářského studia jsem se rozhodla odjet alespoň na rok do Číny, abych se naučila jazyk a poznala trochu tamní kulturu, do které jsem byla v té době zblázněná. Měla jsem to štěstí, že jsem byla přijata se stipendiem hned na dvě univerzity. Přes Taiwanskou hospodářskou a kulturní kancelář jsem se hlásila na National Chenchi University v hlavním městě Taipei a poté sama na Šanghajskou sportovní univerzitu. Vzhledem k tomu, že jsem se věnovala čínským bojovým uměním a toužila cestovat po pevninské Číně, moje volba byla jasná. V současné době je to o něco snažší, spousta českých univerzit studijní výjezdy do nejrůznějších koutů světa, a to i do Číny. Tím, že se tam nehlásí příliš studentů, se často stačí jen přihlásit. Oficiálním přijímacím dopisem to vše pro mě ale nekončilo, bylo potřeba vyřešit všechny dokumenty.

1. V té době jsem ještě neměla v ruce svůj bakalářský diplom, nechala jsem si tedy soudně přeložit diplom maturitní. Poté byla potřeba kolků. Nejprve od Ministerstva školství a poté od Ministerstva zahraničních věcí. Celkem mě to v roce 2010 vyšlo na 240 Kč.
2. Vše muselo být přeloženo do angličtiny -> 900 Kč + 50 Kč za každou ověřenou kopii.
3. Následovala zdravotní prohlídka, a protože jsou všechna vyšetření platná pouze 3 měsíce, všechno jsem musela dělat dvakrát: RTG plic (200 Kč), Anti-HIV (322 Kč), vyšetření na syfilis (120 Kč), vyšetření u obvodní lékařky (60 Kč), krevní skupina (60 Kč).
4. Podání žádosti o vízum (50 Eur)

Pak už zbývalo jen koupit jednosměrnou letenku a v srpnu 2010 jsem odletěla do Šanghaje. Na letišti mě vyzvedl zástupce zahraniční kanceláře a odvezl mě na kolej. Většina západních studentů nebo těch, kteří si to uměli zařídit, bydlelo na pokoji po dvou. Ten zbytek ubytovali na pokoji pro čtyři. Moje thajská spolubydlící jíž na škole studovala několik let, ještě se ale nevrátila z prázdnin, byla jsem tak na pokoji sama. Až na časté návštěvy švábů. Na recepci mě vždycky odbyli s tím, že to určitě není pravda. Jednou jsem zametala a z lustru mi něco spadlo do vlasů. Setřásla jsem to na zem. Byl to šváb velký jako můj palec! Rychle jsem ho zašlápla a donesla jsem ho na recepci ukázat. Další týden nám vystříkali celou kolej. Celý týden se mnou nikdo nekomunikoval, myslela jsem, že jsem na koleji sama a byla jsem z toho dost špatná. Jednou jsem se totiž odvážila vyjít do dvou kilometrů vzdáleného nákupního centra, abych si pořídila vše potřebné, a pak jsem nemohla najit cestu zpátky. Motala jsem se v okolí školy dobré dvě hodiny. Lidem na potkání jsem ukazovala školní vizitku v čínštině, ale všichni vrtěli hlavou, jako že nevědí, kde to je. Nevydali mi ještě ani studentskou kartu, nemohla jsem tak chodit na jídlo do kantýny. Naučila jsem se chodit do jedné menší restaurace hned vedle a každý den jsem jedla na oběd a na večeři to samé - šanghajskou specialitu zvanou “malí dráčci”, jsou to na páře připravené masové knedlíčky. Zbytek času jsem trávila na pokoji a čekala, až dorazí další cizinci.

Když zbýval už jen týden do zahájení školního roku, připravili pro nás mikrobus s tím, že pojedeme na lékařskou prohlídku. Nechápali jsme proč, když už jsme kompletní vyšetření podstoupili ve své zemi. Nicméně, pro mě to bylo důležité v tom, že jsem se konečně seznámila s ostatními cizinci a nebyla jsem už sama. Všichni jsme na čínské ambasádě ve své zemi dostali pouze turistické vízum a tato zdravotní prohlídka byla prý nezbytná, abychom získali studijní vízum. Vše jsme si samozřejmě zase zaplatili a nikdo nás na to neupozornil dopředu. Cizinců nás tam tenkrát nebylo moc - Italka, tři Američané, dva Brazilci, jedne Brit, Švédka, dva Japonci a Rusové, já a pak spousta studentů z Vietnamu a Koreji.