Jako většina věcí v mém životě, i tohle byla celkem náhoda. A přišlo to ve chvíli, když jsem už v čínská bojová umění téměř ztratila všechnu víru.
Na Šanghajské sportovní univerzitě jsem už měla za sebou jednoroční jazykové studium a ukončený magisterský obor, když jsem v gymnastické tělocvičně potkala Liz. Sama se v koutě protahovala a s nikým se nedružila. Můj kamarád Manu z Peru si jí všiml, promluvil na ni španělsky a hned se dali do přátelského hovoru. Po chvíli nás představil. Ukázalo se, že anglicky umí velice dobře, nastoupila u nás na stejný magisterský obor jako já, a tak jsme měly hodně společného. To Liz mě představila svému mistru, panu Xu Chang Wenovi (???).
S komunitou čínských bojových umění jsem měla hodně nepěkných zkušeností. Jak z Číny, tak z domova. Proto jsem se do setkání s Mistrem nijak nehrnula. Nicméně, pozval mě na večeři svých žáků v Šanghaji, tak jsem tedy šla. Atmosféra byla o dost uvolněnější, než jsem byla zvyklá, všichni byli tak nějak “normální” a přátelští. Mistr hýříl energií. V salónku restaurace před jídelním stolem předvedl svůj styl, dodal k němu i vyčerpávající výklad. Pokynul na mě, abych ukázala, co umím já. Poté mě přizval ke společné fotografii a pozval na návštěvu své internátní školy bojových umění v městečku Taizhou, provincie Zhejiang.
Liz na této škole s přestávkami strávila celkem dva roky. Učila tam místní děti angličtinu, sama se za pomoci pár Číňanek učila čínsky a hlavně denně trénovala bojová umění. Zažila si tam krušné chvilky, ale ty dva roky jsou něčím, na co vždy moc ráda vzpomíná. Tak jsem si řekla, že tedy pojedu. Rychlovlakem je to ze Šanghaje něco přes tři hodiny. To v Číně nic není.
Překvapivě mě na nádraží vyzvedl sám Mistr. U východu už na mě mával, vzal mi kufřík a pospíchal k autu. Tentokrát přijel v menším, ne příliš pohodlném džípu. Velice rychle mi došlo, že on nepospíchal, on takhle rychle chodil vždycky vždycky. Moc jsme toho nenamluvili. Jednak jsme se moc neznali a pak, standardní čínština nebyla zrovna jeho silnou stránkou, a tak jsem si na jeho mluvu musela zvykat. Po nějaké době jsem tomu mixu mandarínštiny a místního dialektu už rozuměla dobře. Vzal mě do místní západní restaurace na večeři a objednal jídlo snad pro tři. Sám si nedal ani sousto. Ve škole mě ubytoval v hlavní budově, v samostatném pokoji pro návštěvy s velikou postelí, kde jsem měla i vlastní koupelnu. Dohlédl na to, abych tam měla čisté ručníky, pitnou vodu, varnou konvici a čerstvé ovoce.
Druhý den v šest hodin ráno mě vyzvedl a odvedl do místní školní jídelny, kde si se mnou dal snídani. Po snídani jsem měla chvíli pauzu a 6:45 už jsem čekala na jeho dvorku na svou první soukromou lekci. Hodně mě překvapilo, že si celou rozvičku dal se mnou - předcvičoval. A to i se všemi kopy a náročnějšími skoky. Vůbec nic mu nedělalo problém. Po sprše jsem už na oběd šla sama a tam potkala Američanku Jessie, která tam měla být na rok studia čínštiny a bojových umění. Žila v ubytovnách pro místní učitele, kde měla i svou vlastní kuchyňku. Měla jsem tam tak spřízněnou duši a ona inspiraci do cvičení po zranění. Dny plynuly v podobném rytmu. Cvičili jsme 2-3x denně. Ráno pod vedením Mistra - buď u něj na dvorku nebo v místním parku. Odpoledne buď samy nebo se jelo s Mistrem do některé z místních škol jeho studentů a cvičili jsme tam. Večer jsem se učila sestavu Mistrova stylu s jeho hlavním trenérem. Ten mě vždycky na konci lekce natočil a poslal Mistrovi. Museli jsme čekat na odezvu. Když bylo všechno v pořádku, mohli jsme se rozejít. Když se mu něco nelíbilo, museli jsme ve cvičení pokračovat, dokud to neschválil online.
Svůj pobyt jsem tam stále prodlužovala, až jsem tam při první návštěvě strávila téměř celé léto. Po pár týdnech jsem povýšila. Na snídaně jsem chodila k Mistrovi domů. Jídlo připravovala hospodyně. Mistr zbožňoval malé na páře dělané knedlíčky, k nimž přikusoval nejrůznější (hlavně zelenou) zeleninu. Dál jsme měli rýžové kaše doplněné různými luštěninami a třeba i datlemi. A denně čerstvě vymačkanou šťávu z pomerančů a jablek. Poté už jsem tam chodila na všechna tři jídla. Pokud jsme tedy s Mistrem nevyjeli na jídlo ven, během čehož se setkával se svými studenty a přáteli. Během té doby mě tam navštívila i Liz. Dovysvětlila, jak tam všechno chodí a prozradila i pár místních drbů.
Během zdravotních procházek po jídle mi Mistr přednášel své názory na bojová umění, své vize, a vyprávěl o životě. I místní trenéři a učitelé byli velice přátelští a vždy ochotní pomoct. Poznala jsem, že i v komunitě čínských bojových uměních to jde lidsky, poctivě a pořádně. Mistr často jezdil do Šanghaje, my zase dojížděli na jeho školu. On byl ale stále v poklusu. Pokud neobjížděl čínská městečka, kde se účastnil různých soutěží nebo konferencí jako čestný host a představitel svého stylu Jižního taijiquan, létal po světě. Měl své studenty v Austrálii, Rusku, Německu, Kanadě, USA, i v několika státech Afriky. Neúnavně pracoval na tom, aby jeho styl a čínská bojová umění znali všude.
V roce 2017 během svého turné po Evropě zavítal také do České republiky. Jak bylo u Mistra obvyklé, jeden den mi prostě zavolal: “Káťo, jsme teď v Německu, příští týden přijedeme za tebou. Asi na dva tři dny.” Samozřejmě mě zachválila panika. Musela jsem naplánovat, kde Mistr předvede svůj styl, aby se tam někdo ukázal, potom mu to u nás trochu ukázat, trenéři chtěli nakoupit oblečení a boty, protože u nás to bylo levnější, zajistit hotel, jídlo… Bývá zvykem, že když Mistr přijede na návštěvu, jeho studenti všechno platí a o všechno se postarají. Mistr mi sám od sebe ale řekl, že to ode mě neočekává, ví, že nemám moc peněz a bude prostě rád, když s nimi strávím čas. Samozřejmě jsem všechno zaplatila a jim vůbec nevadilo, že bydleli v malém hotelu, že jsme z Prahy do Olomouce přejeli vlakem, do Brna autobusem. Mistr doma jezdil ve svém jaguáru, manželce koupil porsche, nedávno se přestěhoval do luxusní pětipatrové vily… ale nevadilo mu ani vyrazit s batohem na túru a bydlet v mrňavém, stroze vybaveném pokoji.
Mistr byl samozřejmě jedním z hlavních hostů na naší čínské svatbě, podílel se na organizaci, měl tam i proslov. Po svatbě vzal celou mou rodinu k sobě na školu, kde nás ubytoval, a každý den vozil na různé výlety. Jeho studenti z Kuby v Číně svou rodinu samozřejmě neměli, ale Mistr je začlenil do té své. Dokonce jim i na škole zorganizoval krásné zásnuby se vším všudy. Měla jsem velké štěstí, že jsem je všechny poznala, na ty roky tam moc ráda vzpomínám.
Něco málo o jeho životě jsem psala tady: https://krumpalova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=776451
