Sice šlo o můj první a také poslední zápas v MMA, ale i tak mi to hodně dalo a jsem za tu zkušenost ráda. Někdy v příštím životě se dalším zápasům rozhodně nebráním. :-)
Po tom, co jsem se do tohoto světa prostřednictvím manžela naplno ponořila, byla jsem opravdu překvapená, kolik různých vrstev MMA vlastně má. A to tréninková příprava a zápas v kleci jsou jenom části celé skládačky, kterou borci za pomoci svého týmu dávají dohromady. Někteří tým nemají nebo mají smůlu na lidi a musí zvládat daleko víc věcí, než jen někomu rozbít pusu. K tréninku se občas budu vracet, protože je to opravdu zajímavé téma, a to nejen z úhlu sportu. Je tu také hledání a sestavování toho správného týmu, trenéra, manažera, aktivita a sebepropagace na sociálních sítích a mimo ně, sponzoři, účast na společenských akcích a podobně. O tom také budu psát, protože to v našem mini týmu (brzy se rozrosteme) mám na starost. Co se týče mého zápasu, o kterém jsem vám minule vyprávěla, i když se jednalo o malou soutěž, dalo mi to strašně moc.
Z obrazovky se zdá, že jsou borci velice sebevědomí a klec je pro ně druhým domovem. Někteří si to tam opravdu užívají, ale pro jiné je to i po mnoha zápasech ne zrovna příjemné prostředí, ve kterém jsou sami, pod obrovským tlakem. Musím říct, že mi strašně pomohlo vědomí, že je tam rozhodčí, kterému můžu důvěřovat. U zkušených borců to bude jiné, protože manžel mi říkal, že okolí kromě trenéra nevnímá. Já ale slyšela publikum a “díky” osvětlení jsem občas zahlédla nějaké tváře. I kvůli tomu jsem byla trochu pod tlakem, protože jsem nechtěla, aby o mně na konci řekli, že to bylo strašně amatérské a ztráta jejich času. A tak jsem se snažila být stále aktivní a hýbat se. Prostě jsem nechtěla ztratit tvář. Tu jsem si “díky” nějaké té krvi a uškrcením soupeřky obhájila. Jak během přípravy, tak během zápasu samotného jsem pochopila, jak moc je tým a okolí zápasníka v té době důležité.
Bojovníků, kterým je všechno jedno a užívají si řezat do lidí zase tolik nebude. I můj oblíbený GSP otevřeně řekl, že zápasový den je pro něj nejhorším dnem celého roku a prostě se bojí. Na druhou stranu miluje trénink a život, jaký díky zápasení má - proto to dělá. Spousta zápasníků je dost zranitelných a silně spoléhají na své okolí. Lukáš je věčně pozitivně naladěný, neotřesitelný optimista a neskutečně sebevědomý. Určitou částí takový opravdu je, ale určitá část je taková víra, kterou si vytvořil, díky které se posouvá výš a výš. Denodenně přesvědčuje sám sebe, že na to má, že je nejlepší, že se bude stále zlepšovat. Ale i on někdy potřebuje slyšet svého člověka, který mu to všechno zopakuje, který mu řekne, že na to má, že pás šampiona vyhraje a nic jiného neexistuje. Tak jednou ročně na Lukáše přijde krize, ale druhý den je opět ve svém osvědčeném módu. Tahle dualita osobnosti je někdy cítit v kleci. Tam jsou zápasníci sami a sami za sebe. Ale i tak jim velice pomáhá vědomí toho, že mají za sebou svůj tým, který je podporuje, sleduje každý jejich krok. Ta pauza mezi koly tak není jen o oddychu, načerpání energie a upřesnění strategie. Je to i o týmovém kontaktu, dodání sebevědomí a jistoty. Když v jednom z prvních zápasů Lukáš nechtěně píchl soupeře do oka a zápas se pozastavil, zůstal v kleci sám a hledal mě očima, potřeboval ode mě zpětnou vazbu. Potřeboval ujistit, že předvádí skvělý výkon, že je všechno v pořádku, a že mu věřím. Tenkrát jsme na všechno byli dost sami. Od té doby jsme mentálně i týmově ušli dlouho cestu a jakmile se Lukáš dostane do klece, stává se z něj dravec a v tu danou chvíli si to celé užívá. To pak potřebuje jenom potvrdit, že je všechno super a nebo trochu ukočírovat, aby příliš nekombinoval. Teď už má naštěstí s sebou na každém zápase zkušené trenéry, kteří ví, jak na něj.
A co to dalo mně samotné?
Asi nejvíc mi dala samotná tréninková příprava, která byla daleko těžší než vlastní zápas. Nejenom že jsem se toho spoustu naučila (po stránce technické i strategické), ale pod Lukášovým vedením jsem si pravidelně sahala na dno a meze toho, co dokážu vydržet, se postupně posouvala. Nesportovci to asi nepochopí. Pro mě je ale tohle, co činí mou vlastní existenci daleko vzrušující. V těch chvílích prostě tak nějak víc cítím, že žiju. Samozřejmě nejen tohle. S Lukášem nám to zase posunulo vztah na vyšší úroveň, protože jsme byli pod tlakem, musela jsem ho poslouchat a věřit mu v něčem pro mě novém, a v čem jsem byla zranitelná, a to doslova. :-) Překonala jsem strach, zvládla další výzvu a získala zase trochu víc sebevědomí. Vypjatější situace také zvládám s větším klidem, protože když jsem zvládla takový zápas, tak zvládnu i jiné věci. Ne že by to bylo něco ohromující, ale s přibývajícími zkušenostmi z různých oblastí získává člověk nad životem trochu větší nadhled.
