Z minulého článku to asi vypadalo, že manžel v Česku ten rok nedělal nic jiného, než že objížděl řeznictví, vařil maso a sbíral houby. Z větší části je to tak trochu pravda, ale stihl si při tom všimnout i dalších věcí.
Když se ho zeptám, jak se mu u nás líbí, v posledních době je jeho reakce jasná. “Jo, dobrý, pěkný. Ale ty semafory, to není možné. Pokud nestojíš hned na hraně chodníku a nesleduješ, kdy už padne zelená, tak nemáš šanci přejít. Tři čtyři vteřiny a je červená. Nechápu. V Číně máme ukázáno, kolik zbývá vteřin. Tady prostě najenou zelená. Najednou červená. Strašný stres.” Podobné je to i z pozice řidiče. Někde semafor vyjde tak tak na jedno auto. V Praze přejíždějí z pruhu do pruhu, jenom aby byli o jedno auto rychlejší. V Šanghaji prý na silnici viděl možná tak dvě menší nehody. Kdežto u nás se něco děje každou chvíli. Stále se cesty opravují, trvá to a zdá se to být nekonečné. U cesty pracuje jeden, ostatní čumí. Silnice kolikrát úzké, že jedno auto musí zastavit, aby druhé přejelo. V Šanghaji je obyvatel daleko více, zácpy jsou, ale většinou se to alespoň hýbe, je tam spoustu jízdních pruhů. U nás maximálně tři a kolony na kilometry… Na to, že někam jezdí autobusy v půl hodinových nebo dokonce v hodinových intervalech, si musel také hodně zvykat. Nemůže už prostě vyjít ven, aniž by se podíval na jízdní řády. V Šanghaji to většinou jezdí každou chvíli.
Další věcí, která je pro dnešního Číňana nezbytná, je internet. V některých nákupních centrech je připojení časově omezené, v metru většinou není, ve vlacích či autobusech ne vždycky funguje, a data jsou v porovnání s Čínou dost drahá. Na to si do teď nezvykl.
Také trochu nechápe, proč musím kvůli některým vyšetřením nejdříve ke svému obvodnímu lékaři pro doporučení. V Šanghaji jsme si mohli zajít kamkoliv, bez jakéhokoliv papíru. Obvodní lékař neexistuje, i když samozřejmě většinou chodíte za jedním. Jenže v Číně není neobvyklé, že se lidé často stěhují - kvůli práci, zvýšení nájmu nebo je majitel prostě vykopne, protože byt prodal. Rodiče mého manžela se za těch osm let, co se známe, stěhovali minulý týden po čtvrté. K doktoru si prostě zajdete tam, kde to máte nejblíže, kde se specializují na váš problém, a nebo kde máte nějaké kontakty. V Šanghaji jsme se ve veřejných nemocnicích většinou nemohli objednat. Prostě jsme tam přišli a museli si vystát ty fronty. Když viděl, že u nás se objednává, nemohl si to vynachválit. Do doby, než zjistil, že čas je pouze orientační, a stejně kolikrát v čekárně stráví i něco přes hodinu. Na druhou stranu samozřejmě chválí naše zdravotní pojištění, protože o něčem takovém si mohou Číňané nechat jen zdát. Zdravotnictví a pojištění, to byl jeden z největších důvodů našeho přesunu do ČR poté, co jsme se rozhodli pořídit si miminko. Kamarádům, kteří bydlí v Šanghaji, se dcerka také narodila dříve a musela být dva týdny v inkubátoru. Pronájem inkubátoru, pokoje a náklady na léčbu, celkem je to vyšlo na asi 300 000 Kč, a to měli ještě štěstí, že byla malá celkem v pořádku. Museli si vzít půjčku a kvůli covidu teď docela bojují se splácením.
Kromě dopravy a jazyka, který je pro něj hodně náročný, si na nic doopravdy nestěžuje. Trochu jsem se bála, jak bude vycházet s místními, ale doteď neměl nikde žádný problém. Asi i proto, že jsme u nás zvyklí na Vietnamce a z větší části proti nim asi nikdo nic moc nemá. Lukai říká, že jsou tady lidé moc hodní, ochotní a tolerantní. Kdykoliv se někoho zeptal na cestu nebo potřeboval pomoc, vždycky se mu jí dostalo. Dokázal se rukama a nohama domluvit i s jednou starší paní, která mu ukázala správnou cestu. Neposlala ho pryč se slovy, že mu nerozumí. To se mi běžně stávalo v Číně, i když jsem čínsky mluvila. Lukai vždycky zmíní, že u nás jsou zdvořilí i bezdomovci. Uvolnili mu cestu, aby mohl projít, pozdravili ho, omluvili se, když do něj strčili… S kamarády Číňany se shodli na tom, že s Čechy nikdy problémy neměli. Dokonce, až na pár situací, ani na úřadech. Kdo je tady chtěl podvést, byli právě Číňané, kteří tady žijí delší dobu, umějí jazyk a mají hodně kontaktů. Podobné zkušenosti mají prý i Číňané z jiných zemí, není to výsadou “našich” Číňanů. Co se týče jazyka, většinu času tráví v tělocvičnách, takže ho tam samozřejmě naučili samé sprosťárny.
Nedávno mi ale říkal, že tady máme spoustu divných lidí. V Šanghaji už nevládne uniformita. Uvidíte toho spoustu. Holky s cigaretou v ruce, s tetováním, bláznivým účesem, lesbičky ruku v ruce, kluky v sukních (málo, ale přeci), kluky s červenými vlasy, s kabelkou, namalované, starší paní v minisukních, cizince ze všech koutů světa…je na co se dívat. I tak, prý jsou u nás divní lidé. Ono to bude asi i tím, že pravidelně prochází kolem Anděla. Říkala jsem si, že pokud bude někdo chtít vidět Prahu tak, jak se v cestopisech neuvádí, stačí zajít na Anděl. Včera odpoledne jsem na schodech před pobočkami bank napočítala dvacet asi bezdomovců, z nichž je většina už takovými starousedlíky. Jedna paní tam chodila v létě jen bikinách. Nedávno se vrátil manžel domů v šoku, že ji tam vidět uprostřed chodníku bez kalhot, bez ničeho, čůrat. Potom na autobusáku Na Knížecí byli další tři. Tam občas potkáváme pána, který rád vyřvává své názory. Jednou se tam ošklivě pustil do ukrajinské maminky, která držela v náruči malou dceru, a raději se dívala do země. Zastala se jí z celé zastávky pouze jedna paní, ke které jsem se potom přidala. Ale nemělo to cenu, pánovi se pusa nezastavila a urážel, koho se mu zachtělo, dokud z autobusu nevystoupil. Zpět k Andělu. Výtahy do metra tam šíleně smrdí, že kolikrát jedu raději tramvají. Na lavičky si tam sedají asi jen nemístní, kteří nevědí, co se tam jinak děje. Dál jsou tam různá hudební vystoupení, stojí tam teď stánky na podpou politických stran a kandidátů na prezidenty, každý pátek se konají farmářské trhy, když bylo tepleji, postával tam pán a lákal k hnutí Hare Krišna. Jednou jsme tam viděli paní, jak na provaze venčila kozu… Trochu podobná atmosféra je na Karlovo náměstí, tam často cvičívali zase stoupenci falun gongu. Jedna věc jsou divní lidé. Druhou je, že zmiňoval, že je u nás hodně opilců a narkomanů. Viděl, jak si v parku píchali drogu, i jak si v metru vyměňovali malé balíčky s bílým práškem. Ne že by to v Číně neexistovalo, ale ve městech to není vidět. Tam si můžete sednout kamkoliv a je čisto, děti můžete nechat běhat a nemusíte se bát, co tam najdou.
Co se mu po masu u nás líbí asi nejvíce, je příroda. Samé lesy, louky, na nich krávy a ovce, řeky a rybníky… a to všechno se dá najít i ve velkém městě, jako je Praha. Když jsme chtěli ze Šanghaje někam do hezké přírody, museli jsme strávit minimálně dvě hodiny v autě. Oblíbil si Petřínské terasy a výhled na Hrad, rád se prochází centrem města a po Karlově mostě. Vždycky říká, že tahle místa ostatní vidí ve filmech a videích o cestování. On tady ale může žít a má to kousek od domu. Praha se mu celkově líbí moc, ale tím, že strávil roky ve velkoměstě, raději by bydlel v Plzni nebo třeba v Olomouci, a někde na samotě. Nadšený je také z toho, že se u nás dá sportovat často zadarmo nebo za menší poplatek. Stačí, aby člověk vlastnil loďku nebo třeba paddleboard a už může na rybník nebo na řeku. To v Šanghaji neexistuje. Buď se to nemůže, a nebo je to organizované, tzn. že musíte zaplatit poplatek na řece či rybníku a musíte použít jejich vybavení. Tím, že máme jak lesy, hory, i vodu, dá se toho u nás dělat spousta a nemusíme jezdit nikam moc daleko.
Až zase s něčím přijde, povím vám…
