Člověk by si řekl, že se Číňané z doby pandemické poučí a některé ty dobré hygienické návyky se konečně stanou nedílnou součástí běžného života. No a opět by se mýlil. Číňané a hygiena si sice jdou naproti, ale často se míjejí.
Samozřejmě že ne všude a všichni, ale bývá zvykem, že když je člověk nemocný, tak zůstane doma. Jednak, aby si nepřitížil, zdárně se vyléčil, ale také proto, aby nenakazil ostatní. Když jsem posmrkávala v kanceláři, tak mě cizinci nejdříve starostlivě posílali domů, abych si odpočala. Já musela dodělat práci a přitom pokašlávala. To už na mě zpoza stolů koukali s přimnouřenýma očima a obcházeli mě.
V naší čínské škole je to ale úplně jinak. Do práce se chodí za jakýchkoliv okolností. Kdo se přihlásí o omluvenku, je bačkora, co nic nevydrží. Navíc přijde o peníze a na pracovní schůzce ho ředitelka nevyzdvihne jako příkladného zaměstnance. Prostě tragédie. Ještě že mě děti mají rády, jinak bych byla asi za nejhoršího zaměstnance, protože mi často něco je. Nedávno mi kolegyně říkaly, že je to zvláštní - nejvíc nemocná je učitelka tělesné výchovy, která by měla být zdravá jako řípa. Moje imunita je nic moc, ale myslím, že je to i Šanghají. Během studií to tak hrozné nebylo, i když jsem si stačila prohlédnout téměř všechna oddělení v místní nemocnici. Co tady pracuji, tak se mi zdraví zhoršilo hodně. Myslím, že je částečně na vině právě i to, že mě děti mají rády. Studenti ze střední školy sídlí v jiné budově, moc se s nimi nevídám, jsou pod tlakem, aby vypadali dobře, tak se snaží o sebe pečovat a vypadají většinou jako ze škatulky. Děcka z 2. stupně ZŠ nějaké ty návyky už mají, ale není to žádná sláva. A první stupeň? To je katastrofa. Opravdu!
Protože mám na krku pověšenou píšťalku, musím být stále ve střehu. Kolikrát se na mě (nejen) prvňáčci vrhnou a píšťalku mají u obličeje. Nebo mi ji rovnou chytí do těch špinavých tlapek. Strašně rádi všechny objímají, drží za ruce… do toho kašlou, otírají si nudle, koušou si nehty, chrchlají a já nevím, co všechno. Někdy mi oznámí, že jsou nemocní. Tak jim říkám, aby zůstali ve třídě a odpočívali. A že ne, že na tělocvik můžou. Jeden prý měl zápal plic a byl normálně ve škole. Před dvěma lety jsme byli týden doma, protože jsme na škole měli asi salmonelu. Minulý týden jsme měli několik studentů napříč ročníky s nějakou červenou svědivou vyrážkou. Včera sedm dětí z jedné třídy ulehlo, že je bolelo břicho. Na zimu všichni kašlají, popotahují. Občas běží, běží… a najednou koukám, že zvrací. Buď jim není dobře, nebo na oběd stláskali, co mohli. Dávat si ruku před pusu je nikdo neučí a nechápali, když jsem jim to vysvětlovala. Na každém patře máme dvě toalety a jednu umývárku navíc. Všude jsou mýdla, toaletní papíry a papírové utěráky na ruce. Stejně si ale sopel utřou do rukávu, je to jednodušší. Číňané, podobně třeba i Japonci, nosili roušky i před pandemií - pokud jim nebylo dobře a museli ven. Je pravda, že od pandemie roušky nosí ještě více, když mají rýmu a tak. Kolega měl roušku celý týden snad nonstop. Bylo mu fakt zle, ale domů samozřejmě nešel. Já měla už koncem ledna vyčerpaných všech osm dní nemocenské za školní rok - na to mají nárok ale jen cizinci. Vždycky totiž od dětí něco chytím. Nevím, jak to dělají třídní učitelé, kteří jsou s nimi nonstop, asi už mají za ty roky imunitu. A nebo si také prošli během školních let podobným prostředím a jsou prostě odolní.
Děti nemají čas ani prostor na to, aby se převlékly z/do sportovního úboru. Takže teď v létě, kdy je obrovské horko, se během tělocviku strašně zpotí. Vběhnou zpátky do třídy, kde si zapnou studenou klimatizaci naplno. A stejně většina z nich nenastydne. To nechápu. Sprchování taky moc nedají. Během anglické konverzace se prý spousta z nich přiznala, že se sprchuje tak dvakrát týdně. Jiní pouze ve dny, kdy mají tělocvik - to může být 2x-4x týdně (některé třídy mají v jeden den dvojhodinovku). Manžel je sportovec, a tak se sprchuje přibližně dvakrát denně. Sprchový gel ale používá zásadně jenom jednou denně, a to pokud se cítí opravdu hodně špinavý. Prý to není dobré pro kůži.
Odchodem ze školy to ale nekončí. Děda na chodníku přede mnou to vytáhne až z paty a všechno to plivne kousek od mojí boty, když se ho snažím obejít. Další chrchlají s otevřenou pusou, jiní si mezi prsty válejí holuby z nosu a buď je prnknou někam vedle sebe a nebo otřou do sedačky metra. Babičky malým vnoučkům uprostřed chodníku sundají kalhoty a nechají je se vyčůrat. Jedna holčička tak očůrala několik kol zaparkovaných hned vedle ní. Určitě toho bude víc, ale teď si už na nic “šťavnatého” nevzpomenu. Samozřejmě je tu ještě to pověstné mlaskání a srkání, ale to není úplně spojené s hygienou.
Samozřejmě takoví nejsou všichni. Kolem centra narazíte na spousty vymydlených Číňanů, dokonce i navoněných. Voňavky se v Číně prodávají, ale není to žádné horké zboží. Ti, co jdou s dobou, snaží se být trendy nebo se pohybují mezi cizinci, se možná občas navoní, ale jinak pokud kolem vás projde někdo zahalen do parfému, bude to asi cizinec.
Tohle téma se mi připomnělo dnes ráno, když jedna učitelka poslala ve skupině střední školy následující zprávu: “Kdybyste viděli Cici ležet na lavici jako tělo bez duše, prosím, odpusťte jí. Její matka mi řekla, že je nemocná, ale nechce si ji odvézt domů dřív.” Jedna věc je, že jí mamka asi nechce (nenepsala, že nemůže, ale že nechce), a druhá, že ji prostě nechali nemocnou polehávat ve třídě. Když se to zhoršilo, tak jí přesunuli na ošetřovnu, kde jsou jenom židle. A přitom mohla odpočívat na koleji, kde má svou postel.
