16.10.2009 o něco později... Ze snu mě vytrhává jakési halasení…Zaostřuji sluch a z jednotlivých nesrozumitelných výkřiků nakonec identifikuji: „Bread pakora, chai, coffee!“.
Nas vlak zvenku ve spatne statnici.
Jedním okem šilhám po zdroji. Po vlaku chodí „stevard“ oblečený v jakési špinavé košili a roznáší snídani. Kafe, sladký čaj a smažený indický chleba. Nemám hlad ani chuť, je sedm hodin ráno. Na chvíli zase usínám, ale uřvaný roznašeč chodí co deset minut, aby náhodou ti, které ještě svým řevem neprobudil, nezůstali bez snídaně. Za oknem se míhá krajina rázu polopouště. Převaluji se na bok a poslouchám zvuky vlaku a právě probuzených lidí.
Za chvíli bude devět. To už co nevidět musíme dorazit do Jaipuru. Zastavujeme kdesi uprostřed ničeho, ale po ceduli ani památka. Pár lidí vyskakuje. V duchu doufám, že snad tak velké město nepřejedeme. Pro jistotu se ptám souseda, kterého jsme při nástupu v pět ráno vystrnadili z našeho místa, kolik zastávek je to na hlavní nádraží. Prý dvě.
Vyskakujeme z vlaku a rozhlížíme se kolem. Asi jsme daleko vzadu od hlavní budovy nádraží. Kupodivu moc lidí nevystupuje, jen pár rodin se vítá u vlaku... Zklamaně vytahuji kameru, myslela jsem si, že to bude vypadat jinak. Jestli tohle je nádraží velkoměsta, tak to nevypadá na slibný výlet L Vlak se už pomalu rozjíždí, když úplně neznámý člověk klidným hlasem Markovi sděluje, že tohle není hlavák, že by to chtělo ještě jednu stanici! Ježíííšíííííííí! Otáčím se a hulákám na stevarda: „Haló, pane, tohle není hlavní nádraží?“ Ten pobaveně kroutí hlavou a my na poslední chvíli naskakujeme s kufrem v ruce do jedoucího vlaku…Páni, to bylo o fous. Uf. Těžce oddychujeme, příliš nechápající, co se vlastně stalo, ale za chvíli dostáváme záchvat smíchu. To nám ten výlet pěkně začíná. To se nám pán pěkně pomstil za to, že jsme jej vzbudili a přinutili se přemístit na své místo…
Na podruhé jsme již zvládli vystoupit bez větších potíží. Tedy nepočítáme-li fakt, že Indové prostě nechápou, že první lidé musí vystoupit, aby mohli ostatní nastoupit. Naskytl se nám úžasný pohled na to, když se někdo snaží dostat přes vystupující dav do vlaku. Místní si toto chování omlouvají tím, že je jich přeci hodně, přes miliardu, a tak se o všechno logicky musí prát.
Hotel nám k naší spokojenosti v rámci služeb zajistil odvoz z nádraží. Čekáme u východu a říkáme si, jak vlastně řidiče poznáme… Chvíli tam stojíme jak troubové, to už nás stihli zmerčit rikshové a tak se dáváme na ústup a já volám do hotelu, ať si pro nás přijedou. No a to už na nás mává řidič, a huláká, že tudy jsme rozhodně přijít neměli, čekal na nás u hlavního východu (my jsme vylezli tím nejnepravděpodobnějším výlezem). Posazuje nás do růžového Ambasadora a jedeme do hotelu. Registrace proběhla v pohodě a dostali jsme dvacet minut na to se zabydlet.
Pro tento den jsme si rovnou zvolili výlet do Pushkar, městečka (nebo spíše vesnice?), které je proslulé svým trhem s velbloudy. Ten se měl konat za týden od naší návštěvy a tak jsme očekávali nějaký „předvoj“ obchodníků. Po cestě jsme se stavili na oběd v jediné restauraci široko daleko. Tam jsme narazili na početnou skupinu Němců, ke které patřil ohromný zelený turistický autobus. Objednávali si horečně indické pokrmy. Z toho jsme už vyléčení J. „No jo, turisti“, pomysleli jsme si.
Uvidíme, za jak dlouho začnou slzet a plivat oheň J
Dala bych si ještě něco sladkého, tak vyrážíme směr stánek, kde mají čokoládové tyčinky a jiné pamlsky. „Dvě Bounty a jedny Mentos“, žádá Marek. Jaké je naše překvapení, když slyšíme cenu třista rupií. Civíme na sebe, já nevěřícně kroutím hlavou a prodavač nám tvrdí, že to je jednotná cena po celé Indii. Přeskočil mi hlas vztekem, tak jen cedím mezi zuby na prodavače, „Ty hade, tohle stojí v obchodě dvacet pět rupek!“ a znechuceně odcházíme k autu. Zlatokopové. Němcům to ale neva a vesele nakupují dál. Vyrážíme dál, máme před sebou ještě dvě hodiny cesty.
