To, že si obchody s typicky červeným nápisem BAŤA fotím v Africe, Indonésii i Austrálii je naprostá klasika, ale nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že budu skákat radostí do stropu, že si Baťovky koupím v Indii:-).
Když člověk cestuje, musí někdy řešit docela bizarní situace, jako třeba teď, když potřebuji pohodlné boty, protože flip flopy mi už nevyhovují. Většinou sice chodím naboso, což je úplně nejvíc, ale jsou situace, kdy se bez obuvi neobejdu.
A přesto, že moje 39 tedy velikost 6, není na evropské poměry nijak závratná, bohužel v asijských zemích si připadám jako slonice s tlapou, kterou místní prostě neobujou. Takže dnešní mise zní jasně, najít vhodnou obuv, jež mi padne jako ulitá.
Doufám, že svízelná situace bude mít zdárné vyústění v podobě obutí a vypravuji se plná odhodlání do jednoho z větších měst v oblasti Goa do centra Madgaonu plného ruchu a slibných nákupů. Celou hodinu si na cestě v autobuse v bujných představách maluju, jak si budu vybírat a zkoušet botičky pro holčičky. Naprosto netuším, že mé obyčejné přání je skoro nereálné.
Když obejdu asi padesátý stánek, kde mi na nohu naprosto bez okolků nasazují botu minimálně o tři čísla menší a bez rozpaků tvrdí, že se rozchodí, že ji mám dobrou, ať koupím, tak mě přestávají tyto znásilňovací epizody chodidel bavit. Palec mám srolovaný a pohmožděný, pomalu, ale jistě, upadám do melancholie bezmoci. Popelka by to tady měla bezproblémové, střevíčků na panenky jsou tady haldy, ale pro mne ne a ne najít adekvátní obutí.
Můj neúnavný úsměv poprvé zamrzl, i když se okolní teplota pohybuje okolo 30 stupňů Celsia a všude z reproduktorů vyhrávají nakažlivě pozitivní vánoční songy, já jsem naprosto zoufalá.
Přesně stejnou situaci jsem si zažila v Japonsku, když mé botasky připomínaly dravé žraloky, z obou bot mi rozpustile vykukovaly palce a mnohokráte jsem se s nimi dotkla ulice:-). Dokonce neznámý člověk nesměle podotkl, že bych si měla koupit boty, abych se za sebe nemusela stydět, že taková krásná žena a vypadá jako vandrák. Tenkrát jsem se smála, vykládala jsem mu svůj příběh, že bych obětovala jakoukoliv sumu (ceny v Japonsku jsou astronomické), abych si pořídila nové obutí, opravdu jsem se snažila. Místo toho, abych se družila s japonskými šikmoočkami, tak jsem obešla celou Ginzu, beznadějně. Shibuya se zdála být k nakupování skvělá, ale maximální číslo, které bylo k mání byla 37. Tehdy jsem se už opravdu modlila, abych něco sehnala, ale bohužel, musela jsem v těch děravých botách nasednou do letadla a konfortu nových bot jsem se dočkala až v Čechách, kde jsem s elegancí dámy brouzdala pražské bulváry. To bylo vděku a blaženého požitku v reprezentativních střevíčkách! Opět jsem se cítila jako lady:-).
Však víte jak se říká, „boty dělají člověka” a já si to prvně zažila na vlastní kůži, jak to vypadá, když je člověk jako rozervaná nestvůra. Ale s mým smyslem pro humor jsem tuto situaci bez problémů překonala. Naprosto živě se mi v paměti vybavuje nezapomenutelná „shoes story” a stejný pocit beznaděje mi nyní koluje všemi údy i tady.
Co si teď počnu…
Googluju a hádejte, co v informacích vydoluju???
Baťu!!!!
Česká dobroto, uháním jako splašená. Tohle je moje poslední záchrana. Výběr sice není tak velkolepý a lákavý jako u nás, ale na to teď nehledím, hlavně že mi nějaké padnou!
To, že si obchody s tímto typicky červeným nápisem fotím v Africe, Indonésii i Austrálii je naprostá klasika, ale nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že budu skákat radostí do stropu, že si Baťovky koupím v Indii:-).
Každého neznalého jsem vždy hrdě informovala, že Baťa, stejně jako Škoda, pochází z Česka, zemičky mojí rodné, zaslíbené. Moje kamarádka na Bali na mne kulika její čokoládové oči, stejně jako černoši v Jihoafrické republice či obchodníci na Srí Lance. Tady v Indii Baťa kraluje už od roku 1931. Jen je smutné, že se v cizině vyslovuje „Bata”, ztratil své kouzelně roztomilé “ťé”, ale co na tom sejde, důležité je, že tento aglomerát obouvá lidi už pár staletí skoro po celé zeměkouli. Zaslouží si velkou pochvalu!!! To, co vzniklo ve Zlíně na Moravě v roce 1894, má skvělé renomé.
Vysílám telepaticky vlny vděčnosti tím směrem a v duchu mumlám:
„Děkuji pane Tomáši, bez Vás bych po světě brouzdala bosa:-)”
PS. Stejně mi přijde k smíchu, jak je život jeden velký paradox, sice tady neseženu boty ve své velikosti, ale nablýskané, zbrusu nové Porsche se řítí po silnici, přestože se nacházím v zaprášeném indickém zapadákově.
