Úředníku, politiku, ty máš kliku, jak od flašinetu…

Jak tak kolem sebe koukám, máme se vlastně dobře. Nic na tom, že máme skoro 600 tisíc evidovaných nezaměstnaných, 1/5 rodin s dětma je na hranici bídy a 100 tisícům hrozí, že skončí na ulici vedle třiceti tisíců, co už tam je, ale ekonomika se prý tak nějak zhoupla do černých čísel, jedna luxusní restaurace jednou do měsíce nakrmí zdarma deset dětí a pan Janeček zbohatl legálně.

Nedávno médii proskočila zpráva, že každý nor (rozuměj obyvatel Norska) je milionář. Sice ví, že za tento milion nepoletí na dovolenou do Karibiku, na druhou stranu zase ví, že kdyby se něco podělalo, stát nezbankrotuje ze dne na den, bude na penze, bude na podpory, zkrátka bude z čeho normálně žít, než se průšvih překulí. No proč by ne, Norsko sedí na ropě, ropa je něco na čem zase stojí a padají vlády, kvůli čemu se vedou se války. Súdán taky stojí na ropě. A podle těch samých médií, je tam milionářů jen pár, zbytek se buď mlátí kalašnikovy, nebo bojuje o holý život v poušti. Kdepak asi bude problém?

Nemyslím, že by prodavačka v Norsku ovládala burzovní indexy, orientovala se v komoditách, aby mohla levně nakoupit a následně draho prodat, nebo po večerech ve volném čase si přivydělávala lobováním v místní samosprávě. Ta prodavačka ví, že to nemusí dělat. Že to za ní spolehlivě a zodpovědně udělá někdo, kdo má zájem to udělat dobře, kdo tomu rozumí a hlavně, kdo ví, že to nedělá jen pro sebe. Nedělám si iluze, že by to byla svatá země, prostá lumpů, jen tak nějak se mi jeví, že lumpové a neumětelové jsou tam asi eliminování a odstavení na kolej, kde nikomu a ničemu nepřekáží a hlavně neškodí.

Copak by se stalo, kdyby se zjistilo, že česko sedí na ropě…, pane Klausi…

Ať byla první republika jakákoliv, přestože neměla moře, neměla ropu, přesto se mezi válkami posunula mezi první desítku ekonomik světa. Měla lidi. Měla lidi, schopné pochopit souvislosti a vidět dál než k prvnímu rohu, po mnoha staletích poroby, vážících si svobody a možnosti rozhodnout sami o sobě a nejen o sobě, k obecnému prospěchu.

Pak stačil jeden Hitler, následně jeden Stalin a jako bychom zapomněli, co jsme zač. Z Čecha (Moravana, Slezana) se stal čecháček, starající se jen a pouze o vlastní blaho a co hůř, tenhle čecháček se svoji demagogií a hromovým hlasem dorval k postům, kde může rozhodovat nejen o sobě ale hlavně o ostatních. Pravda dnes už nerozhoduje o tom, jestli modré kalhoty jsou ty správné, nerozhoduje o tom, co budeme zpívat, nebo jestli se můžeme podívat, co máme za dvorkem.

Milý občane,

rozhoduje o tom, ve které kapse skončí tvoje daně, a jestli za ně postaví školku nebo golfové hřiště. A hlavně ví, že tvoje stížnost, pokud se ti to či ono nelíbí, skončí v obýváku u televize, nebo u žejdlíku v hospodě. Je v pohodě, není to jeho problém, ale tvůj. Ví, že jednou za čtyři roky jako užitečný idiot jej potvrdíš i tím že nejdeš rozhodovat a je v pohodě.

Nevím, jestli se zablesklo, jen vím, že stát řídit jako firmu jde pouze do té míry, že podnikatel (nikoliv podnikavec, to je rozdíl) nenechá svoji firmu rozkrást a zodpovědný podnikatel přemýšlí do budoucna dvaceti, padesáti let a myslí na to, co dá do vínku svým dětem. Vše ostatní, pokud jde o souvislost se státem, je mimo mísu. Teď už jde jen o to, zda budeš umět říci dost, jestliže budeš mít pocit, že podnikatel myslí víc na sebe, a jak hlasitě to budeš umět říct.