Mám problém uvěřit.

Inkasní agentury si opět mnou ruce. Tatíček stát se stará, zase jim to kolabuje, bude kšeft.

Pan Babiš si koupil nejprve noviny, poté rádio. Nemyslím, že by poslal své penízky dříve, než v prvém případě dostal požehnání ÚHOS a ve druhém na totéž čeká. Zcela jistě má proklepnuto ze všech stran, že všechno projde. Stará se, jako správný hospodář, aby nic neprošvihl a penízky se tak následně mohly kutálet do té správné kapsy.

Pan Drábek svého času udělal kšeft za penízky, které nebyly jeho, nechal si jej posvětit nějakým, mnoha tituly dekorovaným odborníkem (určitě to nebylo zadarmo), bylo kulaté razítko a systém na výplatu sociálních dávek zkolaboval poprvé. V potu tváře se začaly látat díry v systému, úředníci padali na ústa, klienti bezmocně bušili do přepážek s hrůznou představou do dveří bušících nejrůznější individuí, coby externích pracovníků několika tisíců inkasních agentur. Pan Drábek se tenkrát dušoval, jak je všechno perfektní, jak to všechno zvládne levou zadní. A dodnes svému bludu věří. Nic na tom, že nikoli nějaký „odborník“ ale státní instituce, k vytváření právě těchto závěrů zřízená, označila celý kšeft za pochybný. Konec prvního dílu.

18.12.2013 dostalo ministerstvo práce definitivní varování, že od 1.1.2014 musí definitivně vypnout to, co dosud běhá. Termín pravda šibeniční, avšak konečný. Všichni to věděli, všichni slibovali, jak to všechno zvládnou. Dále cituji z tiskové zprávy MPSV:

„Hned na 2. 1. 2014 jsem svolala videokonferenci, na které seznámíme krajské ředitele našich poboček a další vedoucí pracovníky s dalším postupem. Od 3. 1. se pak rozběhnou školení po celé republice,“ uvádí Marie Bílková, generální ředitelka ÚP ČR.

Konec citátu.

Jestli se Alenka v říši divů divila, tak kdyby zavítala k nám, asi by sedla na zadek s vytřeštěnýma očima.

3/5 obyvatel tohoto státu si nárokuje a pobírá nějakou sociální dávku. Je to bratru nějakých 6 milionu lidí. Anabáze výše popsaná se zaplaťbůh netýká všech, jen těch, kteří pobírají dávky v hmotné nouzi a příjemců dávek státní sociální podpory. Ne že by ti ostatní na tom byli podstatně lépe, ale tak nějak mám pocit, že narazí ti nejpotřebnější (pojem „hmotná nouze“ je sám o sobě dostatečně výmluvný). Stát vzal na svá bedra poněkud kontraproduktivním způsobem řešení situace těchto lidí (vyplácení dávek řeší jejich situaci jen tak, že jsou na pokraji přežití, a už vůbec neřeší skutečné důvody, proč se do tohoto stavu hmotné nouze dostali).

Tak nějak jsem si vzpomněl na jistý katastrofický film s názvem Den poté. Tam sice, když už bylo po všem, neměli co opravovat a zachraňovat ale všichni, díky těm znalým problému s dostatečnou vizí, mohli vědět nějakou dobu dopředu, že se blíží průšvih. Avšak ti co měli moc něco změnit, průšvih zmenšit, si byli jisti svojí pravdou a nepřipouštěli, že jsou mimo mísu.

Paní generální ředitelka spustila hurá akci až den poté, co potemněly obrazovky, ačkoli, že se tak stane, věděla bezmála čtrnáct dnů dopředu a signály měla už půl roku. Pravda, svátky, konec roku, všelijaké uzávěrky, hlášení, statistiky, grafy, tabulky, spousta nezbytných úkonů, do toho spousta dovolených… Nevím proč, ale mám pocit, že ten v hmotné nouzi tam byl jen tak jaksi mimochodem. Možná to ještě zainteresovaným úředníkům nikdo neřekl, ale ti, jichž se týká, nemají na účtech prostředky na měsíc dopředu (proto jsou v hmotné nouzi), mají v peněženkách na začátku měsíce poslední dvě stovky a mnozí ani to a je jim celkem málo platné, že stát má třicet dnů na to, aby jim pomohl. Banka si počítá lichvu mnohdy už první den, kdy je účet v mínusu, a nějakých třicet dní ji vůbec nebere a klienta se většinou ani neptá, jestli si může „úrok“ za nepovolený debet stáhnout. Prostě to udělá. Že tak lije daňový poplatník své prostředky do chřtánu někomu, komu docela jistě nebyly určeny, je, zdá se, v pohodě. To v tom lepším případě. V tom horším se už nejeden exekutor třepe, aby se přelil jediný den a mohl začít posílat výhružné SMSky, počítat úroky, těm bankovním mnohdy nesahající ani po kotníky, v konečném důsledku se stejným dopadem, jako v prvém případě.

Neobjevil jsem Ameriku, jen mne neustále udivuje ona blahosklonná jistota českého úředníka, přesvědčeného o své neomylnosti a jistotě, že má vše pod kontrolou.

Nová garnitura se bije v prsa, jak všechno spraví. Obávám se, že se budeme zase jen dívat.