Chránit nebo nechránit... ?

Traduje se, že v pradávných dobách Sparťané shazovali slabé a nemocné děti ze skály. Údajně z důvodu vytvoření silné populace aby postavili zdatnou armádu. Pokud se toto jakkoliv zakládá na pravdě, mělo to ještě jeden efekt. Tito slabí a nemocní pak už nezatěžovali tehdejší společnost náklady na péči o tyto občany. Podle dnešního obecného náhledu šílené a poslední kdo s touto myšlenkou laboroval a praktikoval ji, byla administrativa nacistického Německa ve třicátých a čtyřicátých letech minulém století.

Máme za sebou nějakých 6000 let, co se různými směry vyvíjí lidská společnost. Některé cesty se ukázaly jako slepé, civilizace zanikaly, na jejich troskách mnohdy vznikaly nové. Dějinami těchto civilizací se jako červená nit táhne stopa krve, kdy lidský život měl minimální hodnotu, byť v mnoha jejich kodexech byla vražda definována jako věc špatná a byla hodna i hrdelního trestu. Pravdou však taky je i fakt, že najdeme nejednu zmínku o nejrůznějších, dnes bychom řekli charitách, ať už to byli osvícení jednotlivci, nebo některé odnože církví.

21. století je v plném proudu, člověk se jako živočišný druh, i díky pokrokům v nejrůznějších odvětvích vědy úspěšně množí a už nehází slabé a nemocné ze skal. Zakládá nadace, charity, nejrůznější obecně prospěšné spolky. Organizuje akce na podporu potřebným, vyhlašuje sbírky, volí si parlamenty a platí daně. Zdálo by se, že lepší to může být už jen těžko. Je tomu však skutečně tak? Nebo si jen něco nalháváme, pokrytecky se nějak tváříme, házíme drobné do klobouků u kostelních schodů, nebo na mostech a ve skutečnosti jsou v nás stále oni sparťané…

Každý svého štěstí strůjcem je často používané, a docela otřískané rčení. Jenže ta potvora štěstí umí udělat i čelem vzad a nějak s tím nemáme mnozí problém, pokud se nás to bezprostředně netýká.

Jeden je tak nějak spokojen se svým platečkem na dřevo, občas zajde na pivko, tam si zanadává, jak to tam ti nahoře vedou, pomluví toho blbečka souseda, který si zkusil založit firmičku, sčuchnul se s gaunerem, co jej pak obral a soused teď má olepenou ledničku a televizi žlutými flastry a gauner se dál vozí v audině. Večer pak sedne k televizi, zkoukne 1256. díl Ulice, občas pošle nějakou tu dárcovskou SMSku, aby nakrmil svědomí, sjede drby na netu, možná se pomiluje s mamčou, je rád, že po něm nikdo nic nechce a spokojeně, s myšlenkou jak si naplánoval skvělou letní dovolenou, na kterou si vzal pátou půjčku se skvělým úrokem, usínajíc si chrochtá, jak to zase vydrbal se systém a ti naivkové, co měli velké oči, nespočítali si, že šestou půjčku už nezaplatí a dojeli na to, dobře jim tak, měli používat hlavu. Vlastně se má dobře, vždyť není na ulici a ti co tam jsou, si za to můžou sami a jemu se to docela jistě stát nemůže. Ráno pak zase vztekle mlátí do budíku s myšlenkou, proč za tu almužnu vůbec leze z postele a snad mu šéf dneska neřekne, že zítra už nemusí chodit.

Jiný se ráno probouzí s nedobrou myšlenkou, že má dnes do firmy nahlášený berňák. Zhltne za pochodu kafe, naskočí do bavoráku, aby než dorazí na firmu, vymyslel, jak uklidí těch pět černých duší, co mu vydělávají na zaslouženou dovolenou v Karibiku. Večer se pak na squashi podělí s kolegy, jak s tou dámou vyběhl, aby nakonec spokojeně usnul v kanafasu s myšlenkou, jak vydrbal se systémem, který je tak skvěle nastavený. Je šikovný, a ani si nevzpomene, že jiný usíná, když má štěstí, tak ve spacáku a jediné video co má, je zapadající měsíc. Proč taky, jemu se to stát nemůže, tam ti blbečci mají prostě pech, a probůh jen ať někoho nenapadne, že by ten systém chtěl změnit. Od zítřka už tři z těch pěti černoušků nebude potřebovat, kluci si budou tahat sirky.

A do třetice, abych snad někomu neukřivdil, se ráno mladý krásný muž v nejlepších letech po hodinové seanci v koupelně nasouká do elegantního obleku podle posledního střihu, aby pak s notebookem v ruce naskočil do svého nalízovaného supersportu a odvážnou jízdou městem se přiřítil do firmy svého chlebodárce, který nabízí, mimo jiné, i řešení exekucí. Zde pak s vědomím své výjimečnosti a nepostradatelnosti dojedná pár půjček s bezkonkurenčním úrokem, prodá nějaké to pojištění, aby s pokročilým večerem, doprovázen do svého mezonetového bytu ztepilou vílou, dorazil den s myšlenkou, že dobyl svět, naprosto si nepřipouštěje, že by to snad někdy mohlo být jinak, že je dítětem štěstěny, nevadí, že nic nevytvořil, vývar byl skvělý, o to lepší, že šikovná účetní dostane do systému tak desetinu, zbytek nikdo neuvidí, jen ať ten systém proboha někdo nebude chtít změnit…, a ti ostatní… ech, co s nimi…

***

Odhady hovoří o nějakých 30ti tisících bezdomovců na území České republiky a dalších bezmála 100 tisíc obyvatel je tímto fenoménem nějakým způsobem ohroženo.  (5. největší město v republice, něco mezi Plzní a Libercem)

***

P.S. Všem těm, kteří se nepoznali ani v náznaku, či jednotlivosti v textu výše, děkuji a skláním se až k zemi.

Děkuji vám za ty všechny, kteří tráví své dny a noci v místech, která se nedají nazvat domovem, z nichž mnozí doufají a věří, že se konečně někdo vzpamatuje a uvědomí si, kde je skutečný problém, který stále neřeší ten, kdo by jej řešit měl.

Děkuji vám, za to, že si uvědomujete, že to obrovské číslo není náhoda, že ti všichni nejsou na ulici jen vlastní vinou, že je to důsledek něčeho, co je fatální chybou systému, že charita jakéhokoliv druhu není schopna toto zachránit, pouze nepatrně zmírnit, že je třeba odstranit skutečnou příčinu, která spočívá ve velmi chabé, a když už, tak naprosto nekompetentní angažovanosti státu.

Právě ten je mnohdy přímou příčinou neštěstí těchto lidí, a to díky pravidlům (rozuměj zákonům), a tím jak jsou jím (rozuměj státem) nastaveny, protože jen stát je ten kdo pravidla nastavuje.

Děkuji vám, že si uvědomujete, že se to může stát i vám, že si uvědomujete, že byste možná někdy mohli potřebovat účinnou, rychlou a hlavně kvalifikovanou pomoc a nejste lhostejní. Že nevynecháte žádnou příležitost k tomu, abyste jasně dali najevo svou vůli po změně těchto pravidel. Způsob, místo ani čas nejsou podstatné, důležité je, že tak činíte a pochopili jste, že hodit ze skály není řešení.