Mašínové bez rudých klapek na očích

 Dnes má pohřeb Milan Paumer. Ten třetí od Mašínů. Ten, který se s nimi dokázal prostřílet z komunistického koncetráku do svobodného světa. Ten, který měl štěstí, že jej bolševici nechytili a nepopravili jako Zbyňka Janatu, Václava Švédu a Ctibora Nováka. Ten, který se nebál postavit totalitnímu režimu, ten, který je dnes Stalinovými pohrobky nazýván sprostým vrahem.

Jsem velmi rád, že jeho rozloučení s tímto světem zaznamenala i naše nejvyšší politická reprezentace a dává tak najevo, že dehonestující kvikot rudých odchovanců na adresu odbojové skupiny bratří Mašínů nemá relevantní vypovídací hodnotu, neboť tato se nedá soudit přes rudé klapky na očích.

Je tedy samozřejmé, že každý přesvědčený komunista musí nutně Mašíny, Milana Paumera i jejich spolubojovníky nenávidět. Měli totiž tolik odvahy, že se dokázali postavit bolševické genocidě čelem a dokonce se zbraní v ruce. Neohnuli hřbet a nepanáčkovali před totalitním režimem. Svojí nenávistí ke komunisickému zřízení se nikdy netajili a ještě dnes velmi správně Josef i Ctirad poukazují na nepochopitelnou právní kontinuitu, kterou naše vlast sdílí s dřívější ČSSR, což je jeden z důvodů, proč oni dva se nejspíše osobně dnešního pohřbu nezúčastní. Ani se jim nedivím.

Komunisté po únorovém puči roku 1948 rozdělili společnost. Kdo nejde s námi, jde proti nám! Na jedné straně dosazovali do rozhodujících mocenských funkcí všehoschopné parazity s rudou legitimací, kteří měli jediný úkol – zastrašit obyvatelstvo pomalu procitající z Gottwaldových vylhaných slibů a ukázat lidem tvrdou pěst dělnické třídy, aby většinu národa zlomili a přinutili ke kolaboraci. K tomu používali nástrojů, které se již dříve osvědčili jejich vzorům jako byl Lenin, Stalin a Hitler. Tedy gulagy, justiční vraždy, udavačství a teror. Na straně druhé, nekolaborující zbytek společnosti.

Můžeme se divit, že tento stav se lidem mimo mocenskou strukturu bolševické partaje, a jejich přisluhovačů, nelíbil? Můžeme se divit, že vznikl třetí odboj? Jistě, že ne. Pokud má člověk čest a svědomí, nikdy s komunistickou tyranií nemůže souhlasit. Stejně tak i synové generála Mašína. Začali bojovat proti zlu v duchu své výchovy a v rámci velmi omezených možností, které jim tehdejší společenské uspořádání umožňovalo.

Jejich cesta za svobodou je bohužel, v úctě k lidskému životu, lemována několika mrtvými. Jak na straně jejich původní skupiny, tak na straně rudé moci. Ano, byli to třeba tátové od rodin, něčí blízcí, kteří mohli žít. Jenže Mašínové toto peklo nerozpoutali. Oni nezačali zavírat lidi do koncentráků, nezačali popravovat neviné na šibenicích, nezačali krást lidem jejich statky, nezačali střílet do bezbranných zoufalců, kteří chtěli z tohoto “ráje” utéci přes státní hranici.

V normálním světě, nepokřiveném komunistickou totalitní ideologií, by nemuseli krást zbraně, podřezávat policajty a střílet na příslušníky Volkspolizei či armády. Žili by své životy úspěšně a spokojeně jako se jim to povedlo po příchodu do USA. Jenomže to kovaný bolševik nikdy nepřizná. Pro něj to budou vždy jen sprostí vrazi. Pro mne jsou to stateční chlapíci, kteří udělali z komunistů hlupce, ukázali velké srdce a mají pravdu.