Konec špatných časů

Přicházejí časy nové, avšak ještě horší, děsivější a pro mnohé z občanů ještě nedávno ani představitelné. 

Píšu o tom, co jsem začal veřejně publikovat, tedy nějakých 8 let zpátky. Často jsem byl terčem diskutérského přezírání a afektovaného výsměchu, neboť u nás přeci budujeme šťastné zítřky a pod praporem EU se nám nemůže nic zlého přihodit. Máme mír, trvalý hospodářský růst, sociální stát, multikulturní obohacení a moudré vládce, kteří myslí především na obyčejného člověka. Dokonce jsme sametově poslali do horoucích pekel rudé komunisty. Tak kde je problém? Kde hrozí nějaké nebezpečí? Proč prý šířím poplašné zprávy, proč vykresluji naši budoucnost tak pesimisticky, proč jsem tak zapšklý, frustrovaný a nenávistný?

Pomalu se však naplňují moje úvahy o vývoji společnosti staré několik let, kdy bylo ještě vše zahaleno rozjásanou masově mediální mlhou a největším problémem se oficiálním „hlídacím psům demokracie“ jevila Paroubkova „krasobruslařská závodní dráha“, Topolánkův vztyčený prostředník nebo Klausova letuška. Upozorňoval jsem již tehdy, že nastoupený trend návratu ke gulášovému socialismu, který ve vládě praktikovali jak oranžoví neobolševici, tak pseudopravicoví sociální inženýři, okořeněný multikulturalismem EU i marxistickou ekonomickou cestou dotací, regulací a státního „kapitalismu“, nemůže nikdy vyústit v dobrý konec. Byla a je to cesta do rudých pekel všeobecné bídy, chaosu, policejního státu a totálního rozvratu tradičních hodnot materiálních i duševních.

Prošli jsme si tedy hospodářskou krizí, která byla „vykryta“ ještě o něco více nafouknutější investiční bublinou a vyšším výkonem rotaček na bezcenné peníze, prošli jsme si problémy s našimi nepřizpůsobivými, které byly uhlazeny větším počtem neziskovek a úředníků parazitujících na státním rozpočtu a dokonce i krizí politickou, která přivedla na vládní dvorek novodobého Vasila Andrejeviče Bilaka, „spasitele“, jenž ve své osobě spojuje snad všechny skryté mindráky společnosti. Zářné zítřky se však nekonají, špatných zpráv přibývá, stejně jako špatných zkušeností a kotel občanské společnosti vře stále vydatněji. Stojíme krok před propastí a mocenská věrchuška mele stále tu svou. Budou jistoty, bude prosperita, bude líp. Někdy …

Potvrdila se stará historická pravda, že demokracie po nějakém čase uplácení elektorátu na úkor budoucnosti, vždy musí nutně vynést do čela společnosti bandu těch nejhorších charakterů, zlodějských šmejdů, morálních impotentů, pokryteckých žvanilů, bezcitných psychopatů či rektálních alpinistů, jejichž jediným volebním programem a cílem je okrádání všeho v dosahu, co vyprodukuje nějakou reálnou hodnotu, ukojení vlastního choromyslného narcisistního ega a šoustání partajních novicek. Tento lidský odpad už má své myšlení nastavené jen na co nejlepší zpeněžení svého volebního období a přečkání v erárním placeném chomoutu co nejdelší dobu, než to díky jeho diletantismu, připosranosti, hamižnosti a štítovému heslu „Po nás potopa!“ celé padne na dno nejhlubší představitelné žumpy.

Nic už neřeší ani svobodné volby. Po výměně stráží navzájem provázaných mafiánských struktur noví místodržící jen stále dokola opakují mantru o chybách předchozí vlády a sami se pustí do praktikování těch samých, nebo spíše ještě horších, neb voličstvo je nutno stále více upláceti a daňových nevolníků jaksi pomalu ubývá. S nimi pak i ty bájné zdroje cizích peněz, které sockomunisti tak rádi přehazují z hromady na hromadu a hlavně na svoji malou soukromou hromádku.

Ač se tedy na horní palubě multikulturně eurosocialistického Titaniku stále ještě tančí, je naprosto evidentní, že se stále rychleji blíží konec těchto špatných časů a přichází doba nefalšovaného společenského pekla.Mezi řádky to dokonce již přiznávají hlavní hlásné trouby mocenské propagandy i samotní vyděšení vládci. Je také naprosto zjevné, že tlachající papaláši nemají ani ánung o tom jak finálnímu kolapsu zabránit. Hroutí se investiční bubliny světových burz, hlavní měny i pro socialisty posvátný sociální smír, který dostává těžký direkt od migrantů z Afriky. Nechali jsme to dojít za hranu a cestu, která by  nahromaděné problémy řešila, máme zaházenou politickou korektností, multikulturalismem, pozitivní diskriminací, evropskými fondy, dotacemi, likvidačními daněmi, zákonnou džunglí, policejně-justiční mafií či politicko-erárními byznyskorporacemi. Očistec, který nás nepochybně v nedaleké budoucnosti čeká je tedy zřejmě řešením jediným a nutným.

Pak možná dojde i na časy lepší. Bude nutno se vrátit do doby kdy hodnoty byly reálnými hodnotami, slova měla svůj pravý význam a zářné zítřky se nebudovaly stavbou Potěmkinovských vesnic. Lidem pak možná také dojde, že jejich spokojené životy nemůže naplnit pokrytecký parazit, který z nich vysává život a donekonečna jim tvrdí jak je to pro ně dobré.

I Pravý prostor, který by rád pomohl k tomuto společenskému prozření, byl založen k tomu, aby na svých stránkách publikoval poctivé myšlenky vycházející z jednoduchých pravd historických zkušeností, z logiky zdravého selského rozumu, který je ve své přirozené inteligenci mnohem cennější než názory stovek erárem placených akademiků,bez ideologických příměsí partajních politruků, neboť jen tak lze rozptýlit masově mediální balast, tvořící stafáž naší současné cesty do propasti, ovčanský naivismus či ikonizování partajfýrerů a jejich band, demagogicky, populisticky a pokrytecky likvidujících vše zdravé, co ještě ve společnosti zůstalo.

Na závěr bych rád shrnul toto moje povídání velmi výstižným podobenstvím: Kdo má v demokracii volební právo? Všichni. Pod všichni myslíme opravdu všichni: Zloději, narkomani, cikáni, alkoholici, násilníci, všelijak morálně i charakterově postižení, důchodci, ženy, studenti, úředníci, cizinci… Stačí vhodně ovlivnit cílový segment a naivní nebo hloupí členové příslušného segmentu lidu vyhrají „zadavateli“ volby .

A jak to řeší kopné právo? Úplně jinak. Principiálně jde o to, že ne každý má právo hlasovat. Hlasovat může totiž pouze skutečný sedlák, člověk, který se stará a živí celou svou rodinu. Obdělává pole, peče chléb, pase krávy, stará se a ctí si své předky, radí se svými starými rodiči. Stará se a vychovává své děti. Zároveň ví, jak držet v ruce zbraň a vychovává přiměřeně i své syny jako budoucí hospodáře a bojovníky,  své dcery jako odpovědné budoucí matky, bohyně domácích kamen. Takový člověk, na kterém stojí celá odpovědnost má jediný právo rozhodovat za rodinu, za vlast. Je to jeho odpovědnost …

Ano, tam se musíme vrátit.

 Psáno pro a více na: pravyprostor.cz        (diskuse bez registrace)

Související články:

Proč nelze dosáhnout svobody prostřednictvím politického procesu

Migrace, invaze, nebo už válka?

Krize v Heidenau: Začíná jít do tuhého