Kolik času zbývá do bankrotu našeho nenažraného státu?

  Možná znáte starý, poněkud drsný, vtip o pacientovi, který se ptá svého lékaře kolikpak času mu ještě zbývá na tomto světě? Doktor odpovídá: “Deset ...”, načež pacient s nadějí v hlase: “Let? ... Měsíců? ... Týdnů?” “Děvět ... osm... sedm ... šest ...,” pokračuje lékař, sledujíce vteřinovou ručičku na svých hodinkách.

Česká republika má času ještě o něco více, ale jak se zdá, ne o mnoho. Co si již dlouho cvrlikají vrabci na střeše, je nyní na pořadu vážných ekonomicko-společenských debat a přichází stále více varovných signálů, že naše vlast, a zřejmě vše co nazýváme euroatlatnickou civilizací, se řítí do průseru neuvěřitelných rozměrů.

Základním problémem je zcela určitě reklamně marketingová demokracie vzdušných zámků pro méně přemýšlivé jedince, která dokonale dokáže využívat demagogie a populistických slibů k bezostyšnému okrádání vlastních obyvatel na straně jedné, a k plnění kapes politických vůdců a k nim přilepených parazitů na státním penězovodu na straně druhé.

Zkorumpovaná politická mašinérie předhodí prostřednictvím zmanipulovaných médií několik nepodstatných pseudoproblémů, kterými dovedně odvádí pozornost od pravé podstaty jejich konání. Zářným příkladem budiž v současné době řešení snížení, či zachování výšky příspěvku pro maminky na mateřské dovolené. Z pohledu státního rozpočtu naprosto banální a nic neřešící hromádka peněz. Přesto můžeme mít po přečtení novin a shlédnutí TV zpravodajství pocit, jako by se jednalo o finance, které zachrání naši kolabující ekonomiku v době hospodářské krize.

Stejnou pachuť hádky hloupých trhovců mělo i projednávání Janotova balíčku, některými “novináři” nazývaného jako úsporný!? Je pravdou, že bolševická klika v parlamentu dokázala i na této dlani najít svůj populistický chlup, ale opět ruku na srdce ... řád desítek miliard je prostě jen divadýlko pro voliče a nicneřešící vytahování pinďourů mezi alfasamci politických partají.

Pravá příčina současného gigantického zadlužení a pomalého otevírání pekelné brány státního bankrotu je jinde. Politická vrchnost si naši vlast a její nebohé daňové nevolníky pojala jako sokromou firmu, zajišťující jim pohádkové příjmy. K tomu, aby mohli parazitovat na státní pokladně potřebují ovládat zákonodárný sbor. Ten navíc zajistí jejich naprostou beztrestnost pomocí výhod poslanecké imunity i kdyby se dopouštěli sebevětších prasáren. Poté si už naprosto bez obav mohou přerozdělovat a přerozdělovat ...

Ano, monstrózní státní aparát a nepřehledná džungle zákonů je výhrou vládnoucí sekty. Ty se občane zabývej tisícovkou pro matku na mateřské, či dvěma stovkami pro důchodce. Partajní vůdci mají jiné starosti. Miliardy ve státní pokladně čekají na přesun do spřátelených kapes. Tam dálnice, tu budova, jinde tunel, onde třeba zbytečné reklamní akce, externí poradci, právníci, internetové projekty, granty, dotace, nesmysly. Dáme “Frantovo” firmě pár kaček, on nám pak část vrátí jako sponzor naší volební kampaně, za ty kačky polepíme každé nároží plakáty s volebnímy sliby, které stejně nikdy nemusíme plnit, ale hlavně, jejich pomocí se zase dostaneme k lizu.

Z pohledu těchto panáků je důležité udržovat lid v nevědomosti. Proto nemáme jednoduché daňové zákony a ne všechny daně se tak nazývají. Občan je doslova okraden o tři čtvrtiny svých příjmů, aniž by si to vlastně někdy dokázal dopočítat. Přesto se najde ještě dosti pracovitých, kteří dokáží vytvářet hodnoty a plnit státní rozpočet. I za toho paradoxního stavu, že jim stát každým dalším zákonem stále více utahuje smyčku kolem krku. Jak dlouho tento finanční a daňový teror ještě vydrží?

Jenže dnes už nejde jen o to, zdali budeme mít dostatek dojných krav. Samozřejmě, zvyšování daní, nesmyslný zákoník práce, nejvyšší odvody na sociální a zdravotní zabezpečení, tisíce zbytečných zákonů a vyhlášek, nerovné podmínky (daňové prázdniny, dotace a další investiční pobídky pro vyvolené) – to vše přispívá k postupné likvidaci oněch primárních tvůrců hodnot, potažmo plátců daní, tedy lidí, kteří svojí činností dokáží vytvářet pracovní místa, avšak největším neštěstím naší společnosti je, že většina společnosti tomuto dokonce tleská.

Ta většina společnosti, která věří Paroubkovi, že dluhy se neplatí, věří Bohuši Sobotkovi, že když se zvedne sazba daně tak se vybere více peněz, věří Ráthovi, že zdravotnictví je zadarmo, věří Škromachovi, že musíme živit desetitisíce sociálních pijavic, věří Filipovi, že za komunistů bylo lépe, ačkoliv bolševici nerozkrádali po částech a ukradli rovnou všechno všem, věří Špidlovi, že zdroje jsou a když tak nám hodní strejdové z Bruselu nějaké pošlou, věří Zaorálkovi, že bychom se měli poučit třeba v Sýrii nebo v Rusku, věří “docentu” Havlovi, že když jsou zadlužení i jinde, tak nemáme přece problém, věří, že ten socialismus s lidskou tváří přeci jen jednou příje.

Možná poslouchali projev Jiřího Paroubka k soudruhům a soudružkám Evropské socialistické internacionály, či jak se to společenství demagogických populistů jmenuje. Možná si myslí, že svoje kačky dostanou, protože ten hodnej Jirka je sebere těm nechutným zbohatlickým vykořisťovatelům, protože tak je to správné. Možná si prostě jen nevšimli, že Jirka a jeho kamarádi si z nich dělají srandu, neboť hlavní zábavou těchto chlapců není zvyšování životní úrovně a blaha občanů, ale výhradně jen svojí vlastní.

Podobná slova by v rámci vyváženosti měla padnout i na českou pravici. Kdyby nějaká existovala. Máme zde jen umírněnou levici, která je zcela ve vleku nálad páně Paroubka a jeho přisluhovačů. Ultralevicová klika socanů a bolševiků posunula vyděšenou a prekorupčními aférami zmítanou ODS nalevo a pár slušných lidí jen k pravému středu.

Najde tedy už konečně někdo tu odvahu a pošle neobolševiky se svými bláboly konečně do prdele?

Najde se konečně někdo, kdo pojmenuje věci pravým jménem bez zhoubné politické korektnosti?

Najde se někdo, kdo seškrtá neskutečně rozbujelé sociální výdaje, propustí tisíce zbytečných úředníků, zjednoduší a zprůhlední daňový systém, zadávání státních zakázek podmíní osobní trestní i hmotnou odpovědností a tím ušetří státu na výdajové složce stovky miliard?

Najde se někdo, kdo řekne že nepotřebujeme stovky zbytečných organizací na podporu různých líných parazitů, že nepotřebujeme další externí poradce různých, již tak královsky placených, úředníků, že nepotřebujeme peníze z fondů EU, které tam sami dáme, aby nám přišly pokrácené o výdaje na bruselské odkladiště zasloužilých papalášů?

Najde se konečně někdo, kdo lidem vysvětlí, že ti pečení holubi opravdu sami do huby nelítají?

Nebo opravdu musíme projít nejprve očistcem zvaným státní bankrot?