Klausův vyjímečný večer.Chyběli jen Mašínové, přebýval agent Falmer

Václav Klaus je osobnost. Můžeme k němu mít tisíce výhrad, můžeme se nechat ovlivňovat mediálními zkratkami jeho myšlenek i činů, můžeme na něj nechat házet “intelektuální šrapnely” obalené pravdou a láskou. Co mu však nikdy nemůžeme upřít je kontinuita jeho názorů, schopnost pojmenovat věci pravým jménem a umění obhajovat svoje nadčasové teze i proti rozdivočelé oponentní většině, která je většinou nejdříve zesměšňuje, poté dehonestuje a nakonec se staženým ocasem raději nepamatuje.

Pokud bychom se měli dívat na našeho současného presidenta jako na mediální obraz, nebylo by to pěkné pokoukání. Agent KGB, nasazený do Prognostického ústavu, zbavený vlastního jména Pružinskij, ženatý s dcerou vysokého bolševického papaláše, aby se stal bílým koněm nomenklaturních kádrů KSČ v dobách divokých přesunů majetků. Pomocí kuponové privatizace rozkradl zemi a zničil “prosperující” komunistickou ekonomiku. Militantní (anti)homosexuál, morálně škodící humanitárním snahám svého předchůdce Václava Havla, vyčleňující naši vlast ze sociální náruče Evropské unie a zloděj propisek.

Takto vidí Václava Klause poměrně velká část společnosti a dostává se jí velkého prostoru ve všech možných médiích. Copak je možné, aby něco takového mohlo být presidentem České republiky? Fuj, hanba, na Bělehrad!

Přes to všechno Klaus končí svoje druhé období v presidentnském úřadu. Že by ten výše popsaný mediální obraz přeci jen nebyl vymalovaný tak úplně čistými barvami? Že by tento člověk přeci jen měl nějaké státnické kvality, dobré vlastnosti a politické dovednosti?

Možná si je někteří uvědomí až přijde na Hrad jeho nástupce. Hlavně proto, že s největší pravděpodobností již potom těžko uslyšíme takový projev jako včera. Projev, který mne osobně vyprovokoval k napsání tohoto článku. Projev, který jsem snad ještě od žádného českého politika neslyšel. Projev, který bych takřka do písmene podepsal.

Ano, Václav Klaus může mít svoje mouchy, může mít svoje kostlivce ve skříni, může zpytovat svědomí například za opoziční smlouvu. Nicméně včera promluvil mnoha lidem z duše. Přímo, rovně, bez zbytečné omáčky politické korektnosti. V současné politické špíně a pokrytectví to není málo. Opět ukázal svým okopávačům kotníků záda. Ukázal, že je jedním z mála, kteří by dokázali v tomto národě probudit emoce. Emoce, které nutně potřebujeme k nastoupení cesty změny.

Vyčítám mu na včerejším večeru jen jedinou věc. Že, ať on sám nebo suita rozhodujících, opět nenašli odvahu vyznamenat bratry Mašínovy. Bojovníků proti fašismu a komunismu bylo včera vyznamenáno hodně. Až jsem měl “strach” o duševní zdraví soudruha Filipa, Štěcha či Škromacha a podobných, sedících v sále. Nevím jak se jim poslouchala ona zdůvodnění, která popisovala hrůzné skutky jejich rodné partaje. Přesto jediná odbojová skupina, která oplatila českým bolševikům jejich vlastní medicínou řád opět nedostala. Proč?

Možná to byla poslední šance. Od, bohužel, nejpravděpodobnějšího budoucího presidenta Fischera toto očekávat opravdu nemůžeme. A už vůbec nemůžeme očekávat, že by někdo ze čtvrtého odboje se slzou oku přebíral vyznamenání od komunisty, byť by mu je i chtěl dát. Byl by to výsměch všem tradičním hodnotám, stejný výsměch jako je současné postavení bývalých politických vězňů ve společnosti v konextu s postavením jejich udavačů, trýznitelů a věznitelů.

Snad i ten včerejší večer přinese trochu světla do tmy pod komunistickým svícnem. Snad opět pár lidí otevře oči, snad se zamyslí. Snad bude zase o něco těžší opíjet lidi socialistickým eurorohlíkem. Možná se pak stane příštím presidentem někdo s jinou morálkou, svědomím a charakterem než reprezentuje kandidát Fischer. A možná se bratři Mašínové nakonec přeci jen dočkají. Bylo by to velké zadostiučinění pro všechny, kteří bolševikovi nelezli do zadnice, ale hlavně pro ty statečné hrdiny, vězně svědomí, kteří si prošli jejich koncentráky.