... pravil poručík Sarafín při nástupu na bojovou hru našeho vojenského útvaru zvanou chemické cvičení. “Ty nám taky, blbe” odvětil polohlasně hrubě neustrojený vojín Marek, který v civilu pracoval jako režisér v menším brněnském divadle a na základní službu vlasti jej armáda dokopala až téměř ve třiceti letech, když před tím velmi slušně před lékařskou posudkovou komisí parodoval všechny známé i neznámé nemoci od padoucnice po anginu pectoris.
Bylo časné ráno velmi sychravého podzimního dne roku 1988. Vojsko stálo už asi půl hodiny na buzerplace a čekalo na příchod velení našeho útvaru. Poručík nervózně pobíhal okolo a snažil se navodit bojovou atmosféru. “Americký imperiálisti vytvorili jedovatů pumu, ktorů shodili hentam u lesíka. Všetky zajace už pokapali, otrávený mrak idě na vesnicu. Vojaci ĺudovej armády musija byť pripravený k obraně. Kdě mátě atombordel Marek?”
“Když si nasadím masku a vobleču ten igelit, tak omdlívám soudruhu poručíku,” nevzrušeně odpovídal vojín, “mám to v papírech, včetně lehké obuvi.” A na podporu svých slov pomalu vystrčil z řady nohu s děravou teniskou bílé barvy. Sarafín srovnal barvu obličeje s obuví invalidního vojáka a nasucho polkl.
“Keby bola vojna, na miestě vas zatrelím,” procedil mezi zuby a nevědomky pohladil rukou kožené pouzdro s pistolí. “Výkonný praporčík, vystuptě!” Ospalý dav škodolibě zamručel, ale byla to bohužel jediná odezva na velitelův rozkaz. “Kdě je to hovado?!” vytočil poručík hlas do fistule a rychlým krokem se přesunul na kontrolu ložnice.
Vzhledem k nejvyšší bojové pohotovosti se mu po vstupu na pokoj velitelské čety 4. oddílu udělalo nevolno. Po zemi rozházené prázdné lahve od piva a levné kořalky, cigaretové nedopalky na stole i na postelích, zbytky neidentifikovatelného jídla, rozlomená kytara a mezi tím vším se povalovalo pět vojáků hrubě neustrojených a nepřipravených plnit jakýkoliv úkol, natož se bránit americkým imperialistům.
“Poplááááách, vietě, že pred pol hodinou bol pískaný poplááách!” snažil se velitel ujasnit situaci až se mu plíce málem obrátily naruby. “Zavři dveře zvenčí, gumáku, a nech čísla 33 dospat ranní veršík,” vyzval jej četař Švanda, nadějný plavec, kterého armáda nevzala do Dukly a tak zanevřel na všechny vojáky z povolání a navíc z něj promlouval i zbytkový alkohol v rozpětí 2,5 – 3,5 promile, nerespektující subordinaci.
“Všetci mátě seděm ostrých, boha jeho. Výkonný 14! Marek nafasuje atombordel. Za minutu vás čakám na nástupisku!” zahřímal Sarafín a práskl dveřmi. “Ty vole, ten kokot nás snad teď měsíc před civilem pošle do basy,” zhodnotil situaci probudivší se desátník Ivan. “Pudem mrknout aspoň na ten buzerplac,” navrhl tedy výkoňák a cestou nafasoval ve skladu prostředek IPCHO pro zatím nechráněného vojína Marka.
Na prostranství před budouvou už to vřelo, dostavil se velitel oddílu a zjistil závažné nedostatky. Poté velitel útvaru a ten zjistil totální bordel. Auta nenastartovala, vojáci neustrojení a nevyzbrojení, nižší velitelé naprosto nevěděli co mají dělat, časový limit raději nikdo nepřipomínal, chaos, zmatek, křik a jediný vojín Marek si oblékal zelenou pláštěnku. Cvičení bylo ukončeno právě v momentě, kdy si upravoval poslední pásek na ochranné masce a opravdu se do ní pozvracel.
Vojenský zákon padajícího hovna se projevil hned na druhý den. Totálně frustrovaný poručík Sarafín nechal ráno nastoupit svoji četu a s výrazem krvelačného vlkodlaka předčítal denní rozkaz: “Čatári Švanda a Ország, desiatnik Ivan, slobodník Vaňo – seděm ostrých, čatár Kríž štrnáct. Pozor! Rozchod!”
Konec příběhu se odehrál po měsíci, kdy jsme měli opustit brány kasáren v Lešanech a konečně vplout zpět do civilního života. Jako výkonný praporčík jsem měl možnost malinko tahat s figurkami na zelené šachovnici a tak žádný z nás do útvarové káznice nenastoupil. Ono nešlo o ty dny v base, ale spíš o jejich násluhu a tedy oddálení vytouženého civilu. V absolutním chaosu, který zde na útvaru vládl se to dalo zaonačit. Jenomže ukřivděný Peter Sarafín, toho času poručík Československé lidové armády a student vojenské VŠ ve Vyškově, který byl klidně schopen napsat VISOKÁ ŠKOLA a druhou mocninu ze čtyř spočítal na 6 (4+2), nám naši oslavu kamarádových narozenin nechtěl odpustit.
Už jsme stáli na korbě Tatry, která nás měla odvézt na nádraží do Krhanic, když se z davu pod nákladním autem ozval jeho hlas: “Vezni, sestúpiť z automobila, ustrojiť do vzora 60 a so mnou ku base!” “Ty vole, jeď!” křikl Ivan na šoféra. Mladej projevil statečnost a šlápl na plyn. Svobodník absolvent na místě velitele vozu se jen pokřižoval, ale nakonec jsme my a vlak byli rychlejší než gazík poručíka. Prý se to pak nějak uhrálo, jako že nikdo nic neslyšel a tak dále, takže konec dobrý, všechno dobré. Ale na dva roky strávené při obraně socialistické vlasti pod komandem soudruhů velitelů, z nichž někteří se uměli sotva podepsat, opravdu jen tak nezapomenu.
© Karel Kříž, 6.7.2009
Zajímavé články si můžete přečíst i zde: www.pravyblog.blog.cz www.eportal.cz
