Kalouskova povodňová stovka

Českem prošla velká voda. Nic nového. Stoleté stavy vodních toků zde máme pomalu každý kvartál. Tak nějak hodně prší a znásilněná krajina nemá možnost se bránit. Vylívá si tedy doslova zlost na samozvaném pánu tvorstva a hlavně na jeho statcích. Televize, internet i tisk je zaplaven stovkami reportáží orámovaných autentickými obrázky zkázy a zmaru. Zbořené domy, odplavené mosty, zničené silnice. Plačící muži, zoufalé ženy, promáčené děti. Nešťastní i mrtví.

Co s tím? Jednoduché pravidlo starých sedláků orat po vrstevnicích je zapomenuto, stejně jako mnoho jiných. Člověk si přestal vážit Boha (pro ateisty - přírody), přestal respektovat po mnoho generací předávaná moudra, zapomněl na pokoru a sám si vylhal úlohu nového stvořitele. Snažit se měnit základní principy fungování tohoto světa však zřejmě není dobrá cesta. Matička Země má obrovskou sílu a moc. Tu neuplatíme ani neporobíme. Větru a dešti neporučíme.

Nicméně situaci lidí, které velká voda poslala až na samé dno bytí, je jistě nutno řešit. Úctu a čest všem záchranářům, dobrovolníkům i různým bezejmenným, kteří uměli v těchto dnech pomoci. Materiálně, finančně, či přiložením ruky k dílu. Úctu a čest všem těm, kteří pomohli bez nároku na jakoukoliv zpětnou vazbu nebo osobní prospěch.

Jak se však k problému postavil stát, respektive jeho politická reprezentace? Přes veškerou liberální volební rétoriku, zásadně opačně. Možná můžeme ocenit snahu Radka Johna, Alexandra Vondry i Petra Nečase, pobíhajících, sic bez kravat, v blátě a dešti, přinášejících lidem alespoň "jakous takous" morální podporu. Možná můžeme ocenit rychlost přesunutých pár, podstatu nic neřešících, miliónů na krajské účty. Toť vše.

Zásadní sdělení se skrývá v Kalouskově povodňové stovce. Nejde o tu částku. Je, vzhledem k tomu, o kolik je již nyní daňový poplatník státem odírán, naprosto směšná. Je to o principu. Avizované snižování daní se, vážený občane, konat nebude. Naopak, při první příležitosti, která se nám namane, tě zase ještě o trochu více oškubeme. Zahrajeme na notu soucitu a opět ti trochu více vyrabujeme peněženku. Přece se jedná jen o jedny cigára a jedno pivo. Ani slovo o tom, kolik těch kartonů cigaret a sudů zlatavého moku platíme státu každý měsíc.

Na co vlastně ty daně odvádíme, když při každém větším dešti tu máme krizi, mediálně podávanou pomalu jako začátek třetí světové i se srovnatelnou panikou? Proč najednou není dostatek peněz na opravu infrastruktury, proč není na košťata, čistidla, vysoušeče? Kde je ten dobrý hospodář stát, který by měl právě v takových chvílích ukázat oprávněnost svojí existence?

Za ta kvanta peněz, která každý produktivní člověk odvádí do státního rozpočtu, by měl jejich správce garantovat určité služby. Makroekonomicky bezvýznamnou částku, která je třeba na obnovení povodněmi spláchnutých statků, by měl dobrý hospodář najít ve státní kase naprosto lehce a bez patetických řečí či pozérských gest. Bohužel se nestalo. Budeme asi “obdarováni” novou daní. Daní povodňovou. Jednu stovečku měsíčně, mladý pane, můžu to tak nechat?

Zklamal jste mne, pane Kalousku. Peníze tam dávno máte. Jen jste líní je najít. Nebojte se zeptat hejtmanů, kde jsou například ty z krizových fondů a nenasírejte lidi, co vám to divadlo platí.