Jak neplatit daně

  Žili v zemi České tři urostlí mládenci plní síly a ideálů. V listopadu 1989 spolu cinkali klíči na Letenské pláni, uhýbali sanitkám vezoucím momentálně indisponované, půjčovali si čepice, mávali národními vlajkami, s hrdostí zpívali Kde domov můj, tleskali řečníkům na tribuně a na všechny okolo se spiklenecky usmívali. Byli pyšní na svoji vlast a lidi v ní žijící. Jejich srdce byla zalitá štěstím z pádu totalitní mašinérie a otevření oploceného komunistického koncentráku. Těšili se z nově nabyté svobody.

V televizi se místo sovětských úderníků začaly objevovat spoře oděné bavorské striptérky, na rozhlasových vlnách vystřídaly hodinové čtení tlaku, teploty a rosného bodu hity amerických “Top ten”, v trafikách jeden nevěděl jestli si má koupit dříve samizdatové tiskoviny nebo raději Playboy, zatuchlé socialistické obchody se začaly plnit prvními soukromníky a dříve nevídaným zbožím. Najednou ani nebyl problém nastartovat škodověnku a vyjet si na výlet do Mnichova, Vídně, či kam člověk jen pomyslel a ještě k tomu cestou poslouchat nerušené vysílání Hlasu Ameriky.

První mládenec tedy zastavil bance dům rodičů, vypůjčil si nějaké peníze a začal budouvat svoji vlastní firmu. Chtěl být svým pánem a snil americký sen selfmademana. Zpočátku šlo vše jak na drátkách, mládenec přibíral zaměstnance, rozšiřoval pobočky i rozsah podnikání. Neměl sice vlivné strýčky na správných místech, kteří by mu přihráli nějakou větší státní zakázku, ani kamaráda bankovního poradce, který by mu jeho snahu okořenil nějakým miliónkem nenávratného úvěru, ale nestěžoval si. Vyráběl a prodával, zisk poctivě danil, za svoje pracovníky odváděl všechna povinná pojištění a odvody, pracoval 12 hodin denně a počítal.

Za nějaký čas počty začaly vycházet stále podivněji. Účetní firma, která si nechala platit za řádné vedení jeho “má dáti-dal” udělala chybu. Berní úřad ji ocenil na několik set tisíc a vylepšil ještě větším penále. Nadnárodní odběratel nejprve za dodané zboží začal platit pozdě, až nakonec pohledávka dosáhla miliónu a na účet přestaly chodit korunky úplně. Najednou nebylo na materiál, takže aby firma nemusela ukončit činnost, zpozdila se platba DPH, občas sociální nebo zdravotní pojištění, také pro to aby výplaty byly přesně na den, protože zaměstnance nějaké těžkosti majitele nezajímají. A začaly chodit doporučené dopisy s pruhem. Tam výkaz nedoplatků, tu vyčíslení dalších penále, tam soudní příkaz k zaplacení toho či onoho až najednou přišel i exekutor.

Mládenec odevzdal klíče od domu, automobilu, továrny i všech obchodních zastoupení, teple se oblékl a odešel na ulici. Další dopis s pruhem, který mu policajti donesli osobně jej už jen vyzýval k nástupu nepodmíněného trestu v trvání několika let za neplacení zákonnem stanovených odvodů a údajné krácení daně. Nyní sice daně neplatí, ale ve věznici přemýšlí o sebevraždě.

Druhý mládenec zahodil hned během prosince 89 legitimaci KSČ a vydal se za kamarádem ředitelem banky, se kterým proseděli mnoho hodin při studiu na VUML, pro dobrou radu. Nově založený účet byl vylepšen pasesátimiliónovým úvěrem na nákup pozemků a nemovitostí. Ručením byla barabizna v blízké vesnici, kterou další soudruh znalec šikovně ocenil. Peníze dělají peníze. Polorozpadlá chalupa sice propadla bance, ta byla nucena nějaký milión odepsat z rizikového fondu, ale však z cizího krev neteče. Mládenec nakupoval a nakupoval. Domy, parcely, hotely, luxusní automobily, úředníky se správným razítkem, lehké slečny se správným úsměvem, informace ze správného zdroje, bývalé stranické kolegy se správnou mocí. Jak je to všechno jednoduché.

Dotace, granty, státní zakázky s cenou navýšenou o malé všimné, příspěvky na nové zaměstnance, výhodně nakoupené akcie. To je velký svět velkého byznysu. A daně? Jejda, soudruhu ministře mám tady takovou lapálii, nějak jsem v tom fofru mezi golfem a výletem do Dominikánské republiky zapomněl dát příkaz na dvacet mega pro finančáky. Jenomže jsem to trošku přepálil s jednou mulatkou a zbylo mi tady v igelitce blbejch pět set papírů. Nešlo by s tím něco udělat ? Taška zůstává na stole a náš druhý mladenec se jen usmívá. Vše odpuštěno, daně taky neplatí a přemýšlí o kandidatuře na senátora.

Třetí mládenec po revoluci na práci zanevřel úplně. Přece nebude každý den píchat v Kolbece jako debil. Žijeme jen jednou a navíc máme sociální stát. Holky, mejdany, výlety do Amsterodamu. Občas sice musí zajít k té protivné babě na pracovním úřadě, aby ji donesl lísteček s razítkem a potvrzením, že nabízené místo je již obsazené, občas musí vystát dlouhou frontu na poště se složenkou v ruce. Ale jinak je mu fajn, když náhodou není na cigárka, načerno pomůže někde na stavbě. Samozřejmě ne moc, maximálně pár dní v měsíci. Takže daně taky neplatí a všem, co se denně pachtí v pracovním procesu za podobnou almužnu, co on dostane od poštovní úřednice, se směje.

Kdo tedy platí v našem státě daně? Je to pár bláznů živnostníků, kteří ještě přežili soustředěný útok státního aparátu a nadnárodních koncernů, byť díky džungli nepřehledných zákonů jsou stále jednou nohou v kriminále. Je to samozřejmě i stále početná skupina poctivých zaměstnanců, kterým hrdost nedovoluje zůstat ležet doma na kavalci, když se těší dobrému zdraví. Ovšem poměr mezi těmito a skupinou reprezentovanou třemi výše popsanými mládenci se začíná kriticky vyrovnávat. Co nás čeká v budoucnosti ? Bude daně platit aspoň někdo ? A bude mít kdo ?