Každý rok si představuji, že letos to klapne ... Na Vánoce budu mít uklizeno, navařeno a budu si užívat v duchu téměř aristokratickém ... Naděje umírá poslední.
Když jsem byla malá, měla podobné představy nejspíš i moje máma. Do noci pekla cukroví a balila dárky ... Asi se snažila i uklízet, ale vzhledem k tomu, že nás bylo v třípokojovém panelákovém bytě pět, nejsem si jistá, zda uklidila a binec se rychlostí průletu Ježíška opět vrátil, nebo to postupem času vůbec nestíhala ... Na Štědrý den ráno nás překvapil svátečně prostřený stůl s památečním vyšívaným ubrusem, který se skutečně používá jen jednou za rok ... Pokračovalo to tak, že se můj otec jal objet nějaké své pochůzky a zmizel na celý den.
Pro mého bratra a mě to znamenalo, že jsme se s některými vánočními přípravami museli vypořádat zcela samostatně již v raném dětském věku. Pamatuji si, jak jsme spolu zasazovali stromeček od stojanu (který nemá nikdo jiný na světě, jelikož ho otec vyrobil) tak, že po osekání dámácí kudlou musely zastat rozebrané kolíky na prádlo některá místa kolem ohlodaného kmene stromečku, abychom tak vyplnili přebytečný prostor hrdla stojanu. Myslím, že stojící stromeček bylo jedno z našich velkých dětských vítězství ... Pak už stačilo přistavit dvě židle, vyšplhat do nevyšších možných úložných prostorů našeho bytu a shledat se s ozdobami. Vedle toho naloupat pět kilo brambor na salát, koupit kapra, pověsit tři pračky prádla, vyřídit nákup a další věci, co jsme dostali na seznam, byla hračka ...
Kapra jsme kupovali zásadně živého, aby nás pak otec nutil přihlížet popravě, "abychom v životě něco vydrželi a nebyli jako z cukru". Později se tuto záležitost pokoušel převést na bratra, který namítl něco v tom smyslu, že mu stačí, že se z kapra kdysi pozvracel a stejně to jíst nebude ...
Nějak jsem se těšila, až si udělám ty svoje Vánoce doma sama. V třípokojovém bytě jsme sice čtyři, nicméně hbitost mých dětí vydá alespoň za skautský oddíl. Kapra kupujeme zásadně živého ... Vloni to vypadalo asi tak, že odlétající šupiny z ryby se lepily na spodní část kuchyňských horních skříněk, děti zametaly skořápky od ořechů pod ledničku, binec po bytě vypadal, jako bychom se měli stěhovat ...
Letos jsem na to vyzrála, Vánoce trávíme u babičky. Zatímco píšu tento blog, manžel s tchánem přivrtávají jakousi skříňku do zdi, tchýně kleje nad mými dvěma dětmi, jelikož jí šly před chvílí pomáhat s pečením buchty a vypadají jako dva sněhuláci, i když venku nepadla ani vločka ... Jo, možná tedy příští rok, protože naděje umírá naposledy ... Šťastné a veselé!
