Kdo se (vy)zná, ten si titul koupí, ale co my ostatní?

Kauza Plzeňské univerzity aktuálně otřásá médii a spolu s nimi celou společností. Ve mnohých z nás to však vyvolává otázku, zda se jedná o pouhou výjimku v jinak kvalitním českém vysokém školství anebo je to symptom stávajícího úpadku na všech univerzitách České republiky? A kupují si prominenti či jejich děti tituly i za hranicemi?

Vlastní zkušenost mi říká, že minimálně ve Francii nikoliv. Díky laskavému přispění Evropské unie a doporučení mateřské Filosofické fakulty jsem totiž měla možnost studovat na jedné z nejprestižnějších univerzit politických věd vůbec - Sciences Po v Paříži. Již jen propracovaný mechanismus „umožnění“ studia spočívající v několika kolovém dokazování studijních a jazykových kvalit v podobě povinných testů z jazyka i vysoce odborných politologických znalostí jasně naznačoval, že studium rozhodně nebude jednoduché. A to jsem se doufala, nejspíše v duchu mezi vysokoškoláky již kultovního filmu Erica Klapische Erasmus, že mé zahraniční studium se ponese v duchu „lidštějšího přístupu k ubohému zahraničnímu studentovi“, tedy minimum přednášek a maximum příjemného popíjení francouzského vína, filosofických debat v kavárnách či barech či poznávání reality pařížského života. Jak moc jsem se mýlila.  Hned na první přednášce mi došlo, v čem spočívá ona „prestižnost“ Sciences Po. Úroveň kvality vzdělání zajištěná opravdovými odborníky z celého světa jen doplňovala pro mne dosud nevídaný opravdový zájem ze strany studentů. A to většina studentů byla z vysoce postavených rodin, ne nadarmo jsou absolventy této univerzity většina francouzských špičkových právníků, diplomatů a politiků, včetně jejích prezidentů, Chiraca či Sarkozyho nevyjímaje. Zájem o studium na této univerzitě je enormní a je ohromnou ctí být jejím studentem. A to ze všech vrstev a sociálních tříd. Velice zajímavý se pro mne jevil systém placení školného odvislý od platu rodičů, pro studenty z chudých rodin bylo připraveno stipendium, naopak pro bohaté bylo velmi vysoké školné. Ovšem během vlastního studia se nikdy nikdo nezajímal, z jaké rodiny pocházíte. Pravidla studia byla totiž pro všechny stejná, jedno zda jste zahraniční student, prominentní Pařížan či z Provence. Zkoušky, testy či odborné prezentace (zvaná exposé tolik pro tuto školu typická) byly téměř každý týden a nikdo, naprosto nikdo, si nikdy nedovolil nebýt připraven. Každý totiž moc dobře věděl, že jeden jediný výpadek mohl znamenat nesplnění povinného bodového limitu a konec studia.  A tak jsem dobrovolně, stejně jako všichni ostatní, trávila dny a mnohdy i noci v knihovně. Stejné to bylo s účastí na přednáškách. Zvyklá, tolik typickému pro české školství, občas „zaspat“ a přednášku vynechat jsem byla velmi překvapená, že na Sciences Po je 90% povinná účast a že se opravdu kontroluje a dodržuje. To si pak nikdo nedovolí nepřijít na hodinu, natož nepřijít celý rok, jak se evidentně běžně dělo na fakultě v Plzni. Studium na Sciences Po nebylo rozhodně lehké, ale strašně moc mi dalo. Zejména mne však ujistilo v tom, že budoucí francouzští právníci, ekonomové či prezidenti budou své práci opravdu rozumět nebo alespoň proto budou mít opravdu dobré předpoklady, neboť vystudovat tuhle školu znamená poctivě se tomu věnovat a hodně se toho naučit. To se však bojím, zejména v politice, není vždy případ České republiky. Tady je ještě pořád možné, že si někteří prominenti tolik potřebný titul koupí. Bohužel však tímto vrhají stín i na nás ostatní, kteří studujeme poctivě. Jsem přesvědčena o tom, že na plzeňských právech devadesát procent studentů vystudovalo či studuje poctivě a kauza, jíž jsme dnes svědky, je otázkou jen pouhých několika málo vyvrhelů, nicméně reputaci to kazí všem.