Dobrá česká parodie aneb jak se našel eurokomisař

Po měsících dohad a tahání zajíců z klobouků konečně česká vláda definitivně představila kandidáta na post českého eurokomisaře. Je jím ministr pro evropské záležitosti Štefan Füle. Mnohem zajímavější než polemika o správnosti či nesprávnosti tohoto kandidáta je doba a zejména podoba hledání, která jen podtrhuje současný trend na české politické scéně. Na Evropskou unii kašleme, naše postavení v zahraničí nás příliš netrápí a ovšem se příšerně pohádáme. Jak typické.

O potřebě nalézt a navrhnout vhodného kandidáta na post nejlépe vydělávajícího českého politika se začalo diskutovat již na jaře, kdy se ovšem současné parlamentní strany jasně vyjádřily, že úřednická vláda nemá právo kohokoliv nominovat a s nominací počkají až na výsledky (tehdy ještě počítaných) předčasných voleb. Volby se ale nekonaly, a tak jsme byli svědky neuvěřitelných kuriózních momentů.

Každá politická strana představila minimálně jednoho svého kandidáta, ale to jim nebránilo, aby polemizovaly o dalších „zaručených“ jménech. A tak vedle oficiálního kandidáta ODS Alexandra Vondry, se velmi intenzivně hovořilo o přesunu do Bruselu předsedy  ODS Topolánka. Což o to, ve své době to mělo jistou logiku, Topolánek složil mandát poslance, jeho role v ODS značně zeslábla a ani předseda opoziční ČSSD to ve svém vyjádření nepopřel. Nicméně po vzrušeném pondělí  se už zase diskuse o kandidátovi rozhořela naplno. A Topolánek odchod z ČR odmítl. Konspirativní schůzky a mediální spekulace pokračovaly. Chvíli to pak vypadalo, že by mohl mít šanci neúspěšný kandidát na prezidenta Švejnar, kterého navrhli Zelení, a ČSSD se tvářila, že by se mu nebránila. Nakonec však upřednostnila podporu vlastního kandidáta Špidly. A tak jsme byli, pokolikáté za poslední roky, opět v patové situaci a zejména v trapné pozici vůči Evropské unii, kde už, po kolikáté za poslední měsíce, netrpělivě čekali, co zas Česko vymyslí a koho jim to pošle. Každá strana jasně preferovala svého kandidáta a nehodlala ustoupit. A tak se premiér Fišer, evidentně jen na oko, rozohnil, a milým stranám vzkázal, že když se nedokážou dohodnout, tak někoho navrhne on. A tak se zase začalo spekulovat. Z propadliště dějin se recyklovalo jméno bývalého ministra Dlouhého, který sám řekl, že by případný post rád přijal, aby se vzápětí zjistilo, že mu ho vlastně nikdo ani nenabízí.  Inu hledalo se dál. Předsedové dvou největších stran se, nejspíše z obavy, aby náhodou vážně Fišer někoho nevybral sám, sešli a vymysleli, že by bylo vůbec nejlepší poslat do Bruselu premiéra samotného. Ono se mu totiž při správě věcí veřejných docela daří, lidé ho podporují, a to se nemůže nikdy hodit. No jo, je vidět, že strach je mocný léčitel a dokáže překonat i osobní nevraživost. To už se do diskuse ale vložil i sám prezident a řekl, že nechápe, proč by měl dobrý premiér někam odcházet. Premiér pak urychleně nabídku odmítl. A tak se zase scházelo, diskutovalo, a dokonce se objevila i nová jména, ale opět se na nic nepřišlo a vláda vítěze nenašla. Mezitím někteří kandidáti jako Švejnar lobovali u jednotlivých stranických sekretariátů a snažili se získat podporu, někteří dokonce zaletěli do Bruselu, jen aby trochu zvýšili své šance. Bohužel pro ně však zbytečně. V úterý totiž po měsících hledání se vítěz našel, vláda na svém zasedání, na podruhé, našla shodu na jménu ministra Štefana Füleho. Gratulujeme. Kandidáta jsme našli, tak teď už snad jen, aby trochu zlepšil naši reputaci v Evropě.