Vina raků

O tom, jak bylo deset hodin ráno a jak jsem se sladce vzbudila. Slunce plálo, ptáci radostně zpívali a byl červen. Ale jejich hlasy se najednou ozvaly a ta šílenost mi v uších hučela jako jedoucí vlak. Jako by měl narazit přímo do mě a já se měla roztříštit jako skleněná váza a rozpadnout se na tisíce malinkých kousků. Schovala jsem se pod peřinu a snažila se sama sobě vnutit, že ještě spím. Abych se mohla znovu probudit.

 

Už je to dávno. Pár let, pár měsíců, co na tom? Všechno stejné, už napořád.

Ve škole jsme si tenkrát o tělocviku házeli míčem a pamatuji si, že jsem se snažila dávat co nejprudší rány, ačkoliv jsem v tom nikdy nebyla dobrá. Představovala jsem si, že tím míčem "to" můžu zabít. Doufala jsem v to a snažila se ze všech sil. Chabá útěcha pro srdce, když už je naděje moc slabá, protože je to jasné jako facka. Kdy je naděje máslo a realita buldozer.

Náhlé znecitlivění překvapením. Slabé tělo. Už vím, proč se před oznámením šokujících zpráv říká "Tak na tohle si radši sedni!"

Hledání viny - přitom tu žádná není - snad jen proto ...

Kdy se oblaka a vzdálené hory mění ve věčnost. Kdybych se ho chtěla dotknout, druhý konec světa by byl blíž.

A auto jede neúprosně dál. Kola sviští obrovskou rychlostí po rozpálené letní silnici. Pláčou.

Vzpomínám. A vzpomenu si pokaždé. Pokaždé, když najdu suchohřib, když zmáčku spoušť fotoaparátu, když budu číst Stendhala, Škvoreckého nebo Kunderu. Protože on to měl rád.

K mému překvapení, ptáci neutichly a Slunce nezašlo. Neobjevily se mraky a nezačalo pršet. Ten den byl krásný. Jako by mu přál vše nejlepší. Jako by byl rád, že to skončilo. Že už je lépe. Snad, tam někde, daleko.

Už nepláču. Čas je opravdu obrovským lékem. Nalepil mi náplast a ta drží docela pevně. Jen v mých snech ji někdy slzy namočí a ona se tak trochu odlepí - protože lepidlo je citlivé na vodu a navíc, znáte ty dnešní náplasti. Ale po probuzení si ji přimáčknu zpátky a vše je tak, jak má být. V pořádku.

A tak je jedním z mých největších přání, abychom se jednou zase shledali. Protože mu toho chci tolik říct a tím, jak plyne čas, vše přibývá. Pečlivě si to uschovám v hlavě, i když je mi jasné, že jestli ho zase někdy uvidím, všechny myšlenky se rozpadnou, promíchají v sobě a bude v tom guláš. Ale to nevadí, ten má také rád.

Věřím v to, že se určitě zase jednou setkáme. A také v to, že někdo určitě pochopí ten podivný název článku a spolu s ním pochopí i všechno ostatní.