Nyní už vím, že se víckrát nevyjasní. Se suverénní samozřejmostí mě o tom přesvědčují mlhavá rána a pozdě v noci slyším šepot větru, který prý souhlasí. Opakuje starou frázi, že nabídky se neodmítají. Svědomí ho nezajímá. A tak buší do oken.
V nocích, kdy nemůžu spát.
Zjistila jsem, jak strašně moc se vymyká ta utkvělá představa podstaty smutku, kterou známe z románů, svému dvojníkovi z reálného světa. Ze světa, kde je smrt smrtí a ne snem utkaným z černého sametu. Slzy nejsou perlami. Jsou mokré a slané.
Tenhle smutek není ušlechtilý, krásný ani romantický.
A tohle mi tak nějak bohatě stačí k tomu, abych se cítila tak strašně stísněně, jako bych byla pohřbená hluboko pod zemí. A vlastně jen fakt, že necítím hlínu, a místo toho dýchám vzduch, mi napovídá, že ve skutečnosti ještě žiju. Ale jednou ten vzduch možná dojde. A potom…?
Krátký nádech, dlouhý výdech. Mechanika žití, bytí, existence, prostá a jednoduchá. Ticho. Klid. Dusivé bezvětří.
Familiárnost ranního vzduchu začíná být pomalu protivná. Je tak známý, že mi při jeho vdechnutí v hlavě poletuje listí, v duchu líbám jehličí a v srdci mi tančí znovu a znovu písně a melodie tak krásné, že je při nich stydno i dýchat. Nádhera, až srdce usedá.
Potom si obleču šaty ze slov mých oblíbených knih a uteču. Poběžím do lesa, skočím do polštářů z mechu a zůstanu tam, dokud mi nebude taková zima, že se budu ráda vracet do teplého domova. Ke krbu a k vřelé náruči. K lásce, která tu je a proudí ze všech stran, přestože se zdá, jako by neexistovala. Skrývá se v ohřátých špagetách a v housce se sýrem.
Otevřu okno a vítr vrazí dovnitř bez zeptání. Ohromí mě nepřipravenou, omámí svou silou a sebere všechno. Jako by se nechumelilo. Jako bych nebyla. A potom doopravdy nezbyde nic a jen na rozechvělých rtech visí zmatená otázka.
