Třiadvacátého března

Zadřela jsem si třísku

a teď hnije hluboko

pod kůží

a je tam ztracená

tak nějak

jako já

Ve změti šlach a svalů a vláken

na přehlídce vnitřností

se topím v krvi

ale na hrudi stále cítím tu

pánskou voňavku

a na krku dech nasáklý

tou mou.

A v ústech hořkost.

Na jazyku bílý mentol

vydřený z tuhé mlhy

zadýchaných oken.

Na víčkách tíhu večera

těžšího, než je tma.

Za nehty vyrytý šepot

jazyků karamelových

už stokrát vyřčených

a tisíckrát slyšených

nechtěných

tísnivě otravných

Ale asi to přežiju,

přestože se mi svírá žaludek

ze všech těch louží

které jsem vypila

A tak mlčím a zavírám oči

Cítím hnus

Po nekonečné době otevíráš oči

zatímco se rozpouštím jako kouř z cigaret

A sama sebou se dusím

A tak se otáčím zády

a lituju všeho, co jsem ještě neudělala

už preventivně

A všechno je tak krátké

že to nebere konce

A já tak nějak cítím

že už padám

hlouběji

než jsem kdy byla