Ležela jsem se vaně, v horké vodě a na obličej mi proudil studený vzduch, proklouzávající místy, kam už koupelnový závěs svou délkou nestačil. Studil mě a v tu chvíli mi připomenul - ba ne, přímo mě přenesl do situace před deseti lety. Ale nebyl to ten typ připomenutí, kdy vám daná chvíle připadá tak nějak trochu povědomá a tak si lámete hlavu s tím, čemu se jen tolik podobá a k čemu by se dala přirovnat. Nebylo to Déja vu a ani záblesk to nebyl. Tohle bylo jasné jako facka a praštilo mě to do čela. Byla to stejně prožitá chvíle dvakrát. Fyzický prožitek byl navlas stejný, jen ten psychický se lišil. Trochu.
Byla jsem znovu na Slovensku, v termálních lázních, bylo mi 8 let a byl listopad. Hrála jsem si na mořskou pannu a v té chvíli chtěla věřit, že jí opravdu jsem.
Víkend, výlet, s babičkou a dědou po psychicky náročném pátku ve škole, kdy jsem byla zkoušená u tabule ze zpěvu a třásla se u toho jako ratlík. Nepamatuji si už píseň, ale ten pocit dokonale. Učitelka seděla za piánem, já se spolužákem jsme stáli vedle v pozoru a zpívali jsme. On zpíval hrdě a hlasitě, já se svěšenou hlavou a tiše. Nebyla jsem skoro slyšet a byla jsem za to vděčná. Jenže nakonec jsem ztišila natolik, že měl spolužák radši přestat a učitelka vypadala, že se i bojí hrát na klavír, aby mě vůbec slyšela. Napínala uši. Všichni ztichli s já se dosala přesně tam, kam jsem se dostat nechtěla. Nakonec mi ale bylo řečeno, že zpívám tiše, ale pěkně, jemně a já se potom opravdu cítila tak nějak pěkně a jemně.
A doma už čekal děda a já jsem potom v Kinder vajíčku našla vytouženého krtka - krtčici - po které jsem tolik toužila. A najednou jsem ji držela v ruce jako nějaký malý poklad a byla jsem najednou strašně šťastná, s jedničkou ze zpěvu v žákovské knížce a s krtkem v ruce.
Oblékla jsem si bundu, zavázala si tkaničky, na záda si hodila batoh a vyrazila s krtkem v ruce kupředu. Po příjezdu k dědovi a babičce jsme šli ještě nakoupit a šťastný pocit mi už nezkazilo ani to, že opět neměli mé oblíbené budějovické rohlíky - ty obyčejné za korunu padesát. Později mi došlo, že je ale vlastě blbost, aby v normálních obchodech jako je Kaufland a Billa neměli úplně obyčejné rohlíky, pravděpodobnější bylo, že je babička s dědou nechtěli kupovat, měli radši ty celozrnné. A tak se to svedlo na omezenost sortimentu obchodních řetězců.
Jak jsem tak přemýšlela, proběhl mnou kromě nostalgie i mráz a na těle mi vyrazila husí kůže, byla mi zima a vzpomínala jsem na listy, na tmavou a ošklivou listopadovou zimu i na to, jak byla vlastně přes všechnu tu svou ošklivost pěkná. Díky těm vzpomínkám.
A navíc, děti jsou obvykle, co se týče štěstí celkem skromné. A já měla přece tu krtčici. I když jsem si v tu chvíli říkala, že krtek by byl lepší, upletla jsem si k ní citový vztah a z ničeho jiného jsem už potom ani neměla větší radost. I když jsem našla další dva krtky, nevyrovnali se jí. Protože ona mě překvapila první, z ní jsem měla největší radost a ona mě doprovázela poprvé na Slovensko.
