Podává se Shepherd´s Pie (3)

Vyprávění na pokračování o putování v mé mysli, v Čechách i v zahraničí. Trochu s nadhledem o mně, o lidech a o světě. 

Anglie, Skotsko, Irsko. Kam se vydám, mi bylo zpočátku jedno. Má vysněná Austrálie vypadla ze hry po tom, co jsem si vyhledala ceny letenek.

Stanu se au-pair, domácí práce mi nevadí a děti můžu. Výdělek sice velice podobný minimální mzdě v Čechách, ale byla jsem spokojená. Po odstrašujících směnách v Albertu mi to přišlo jako učiněný ráj.

V té době se mi líbila píseň a videoklip Queen of Peace od Florence and The Machine, takže jsem se rozhodla pro Irsko. Později jsem zjistila, že se natáčelo ve Skotsku.

Kamarád mi řekl, že Anglie je profláknutá a Londýn se dá prozkoumat skrz na skrz za jeden víkend. Nikdy tam nebyl.

Ve Skotsku jsem nenašla žádnou vhodnou rodinu.

Zbývalo Irsko.

Vyhovující přístřeší jsem našla za týden. Měli bouřku a videohovor na skypu se podobal němému filmu. Z každého slova jsem slyšela jen půlku a podle výrazu tváře hádala, o čem je řeč. Milý úsměv, světlé vlasy. Chtěla jsem tam.

Paní má tři dcery, věk tři, pět a devět. Au-pair tráví většinu času s tou nejmladší, tříletou. Girls, come here! Přišly. Díky špatné kvalitě hovoru se mi před očima míhaly jen jakési stíny.

Mňoukla jsem Hello a zamávala jim. Ta tříletá, lezoucí právě po stole, se zahleděla na monitor a pronesla: Oh god. Vinila jsem momentální připojení a říkala si, že třeba myslela Oh hi. Nemyslela. Zrovna v tu chvíli to šlo skvěle.

Po dvaceti minutách nám hovor spadl. Ze zoufalství jsem šla uklízet a také jsem jim to důležitě napsala. Ve skutečnosti jsem se bála, že si budou chtít volat ještě jednou. To rozpoznávání slov mě unavilo, křížovky nebyly nikdy mou parketou.

 Za dalších pět minut mi přišla zpráva, že vypadám lovely a byli by moc rádi, kdybych chtěla přiletět. Domluvili jsme se na osmého ledna.

Do pokoje v Brně, který jsem si tak honosně zařídila, jsem náhradníky sehnala za tři minuty. Cestovní pojištění a letenky jsem si zaplatila z peněz, které jsem dostala od babiček k Vánocům. Jedna z nich mi nabízela, že mi na měsíční nájem půjčí. Že Irsko je sice docela daleko od té Francie, kde byly teroristické útoky, ale tak bezpečno jako v Čechách tam stejně není. Že mám zůstat pěkně v Albertu, nikam nejezdit.

Nezůstala jsem.

A nakonec se s tím srovnali všichni.

Naposled jsem jela k babičce, naposled se sešla s kamarády, naposled šla do čajovny. Byla půlnoc, zavírali později, slavili. Majiteli se ve skleněných očích leskla tequila a srdceryvně mi přál, ať se mám hezky. Kéž bych byl udělal totéž, když jsem byl tam, kde ty.

Přemístit se z nádraží na letiště mi pomohla prateta s prastrýcem. Praha mě děsila víc než Dublin. Kvůli své zaostalosti v branži létání jsem přišla o několik sprchových gelů, šampónů a odličovače. Musela jsem tam nechat přesně to, čím jsem se zásobila, abych nemusela žebrat u své takzvané host mum.

Při samotném letu se taktéž objevilo několik překážek, z nichž největší se zdálo být opěvované místo u okna. Bylo nemožné dostat se odtud na záchod. Zatímco jsem civěla přímo do otevřených úst pasažéra vedle mě, přemýšlela jsem, jestli ho vzbudit česky nebo anglicky.

Taky mi byla hrozná zima. Bolela mě hlava. Bylo mi dokonce špatně, a to navzdory tomu, že jsem celý život světaznalecky prohlašovala, že v letadle nemůže být nikdy a nikomu v žádném případě špatně. Tady to máme. Tvrzení vzniklo na základě zážitku z cesty do Černé hory, kam jsem letěla prvotřídní airlinkou, když mi bylo sedm. Zřejmě jsem si po tom připadala jako světoběžník.

A pak už jsme byli nad Irskem, bylo kolem půl osmé a byla tma a jen jakýsi ostrov tam pod námi zářil spoustou malých světel. Už mi nebylo špatně ale strašně krásně, přistávali jsme a já se hrozně těšila. Za pár okamžiků jsem poprvé vstoupila na irskou půdu, poprvé mě ovanul silný vítr a nadechla jsem se onoho vlhkého vzduchu, tolik odlišného od toho, co máme v Čechách.