Vyprávění na pokračování o putování v mé mysli, v Čechách i v zahraničí. Trochu s nadhledem o mně, o lidech a o světě.
K něčemu mi těch pár hodin strávených v poloprázdných posluchárnách přece bylo. Dostala se ke mně informace, že Diecézní charita shání dobrovolné učitele češtiny pro cizince. Snila jsem o získání uprchlíků, ve výběru jsem však byla benevolentní.
Za týden jsem jela na první návštěvu své uprchlické rodiny ze Sýrie a začala s výukou pětiletého kluka. Uměl pouze arabsky. Našla jsem nové přátele.
K Syřanům jsem jezdila většinou dvakrát týdně na dvě tři hodiny. Vracela jsem se s pocitem radosti smíchané s chmurnou lítostí. Desátého prosince jsem šla s patnáctiletou Nour do školy vyjednat individuální plán. Vypadalo to slibně, mluvila jsem s ředitelem, považoval mě za sociální pracovnici. Toho dne jsem je viděla naposledy. Třetího ledna mi napsali, že se vrátili do Sýrie.
Postupně jsem sesbírala kousky odvahy, které mi zbyly, a rozhodla se přijet na pár dní domů a oznámit rodičům, jak se věci mají. Šíleli. Oheň byl nejen na střeše, ale úplně všude. Už jsem nebyla jejich dcera a vyčetli mi i to, že jsem uvařila špagety, jelikož jsem tím prý chtěla dokázat svou dospělost. To jsem nechtěla. Jen jsem na ně měla chuť, protože čínský polívky.
Udělali jsme si hezkou oslavu mých narozenin a pár hodin před tím, než jsem sedla do vlaku, mi oznámili rozsudek. Můžu se přestěhovat zpátky domů, najít si práci a platit část nájmu, nebo zůstat v Brně a dělej si co chceš. S námi nepočítej. Trvalý příkaz zrušen. Stejně jsem ničeho nelitovala. Vrátila jsem se do Brna.
Jezdila jsem na brigádu do Albertu a o pauzách brečela. Seděla jsem v buňce se slizkým magistrem oboru, který jsem opustila. Projevoval mi náklonnost napovídáním kódů zeleniny a nejrůznějších typů chleba. Vydělala jsem si nějaké peníze a podala si pět přihlášek do studijního roku 2016/2017. S sebou jsem si vozila tu tlustou učebnici psychologie a hrdě ji vytahovala z kabelky, když jsem byla kontrolována při odchodu z šaten.
Jednou zákazník odešel bez placení s flaškou Jägermeistera. Tělesně postižený ukrajinský člen ochranky se za ním snažil dobelhat, ale nestačil. Byla jsem naštvaná a zaplatila tři stovky. Cestou do šatny jsem potkala pracovníka z monitoringu, kterému jsem vylíčila svůj hněv a on mi slíbil, že se o to postará, jelikož je to hrozná nespravedlnost a neví, proč bych to měla platit já. To jsem taky nevěděla. O hodinu později mi volal, že je to hotové, s policií vyřízené. O dvě později, jestli mě může na oplátku pozvat na kafe.
A jednoho dne mi v kase najednou chyběly tři tisíce. To už jen tak vyřešit nešlo. Na kafe jsem nešla.
Bylo na čase vymyslet, co si počít. Vzhledem k tomu, že jsem měla jet za necelý týden domů na Vánoce a můj výdělek po stržení ztráty činil dvacet pět korun, mohla jsem si koupit pět polévek. Spát jsem mohla na lavičce před domem.
Do Albertu už jsem nešla, místo toho jsem začala balit. Za necelé tři týdny jsem byla na cestě do Irska.
