Protože je to dnes přesně sedmdesát let..............................................................
Noc je vlídná, sladká
když voní
po květinách, hvězdách, čpí vínem
červeným
pocukrovaná třepotem křídel
nočních motýlů
kteří zaspali.
Když mlčky rozsévá
žlutý popel a kůži tichých vod
zkažených
plných chemikálií
zrádců rozemletých
v podkrovních sutinách
na bázi olejů
volně rozčeřených a
toulavých psů
rozpuštěných v tichém mlčení
aninedutání
tiše se otáčí a
počítá oběti.
Slíbila jsem, že budu mlčet
jako pěna
z úst po ránu
Když teče krev
jako rtěnka
jsem rozmazaná
jejich prsty
Přesto
držím hlavu sklopenou
jako dítě se špatným vysvědčením
vždy touto dobou
dříve,
myslím, že to bylo před tisíci
lety
Ne?
Tisíce neviditelných rukou mě
soukají do dětských šatů a snů
jsou skorozapomenuté a
místo svetru jsem získala
boa (?!)
Je to málem vtipné, ale nikdy bych nevěřila
že hra na rozpočítávání
může být tak
krutá.
Kdo má teda zrovna teď babu?
Schovávala jsem se vždycky moc ráda.
Myslím, že snad devatenáct dní trvá
zvyknout si na boty o tři čísla menší
krev se vsákne do dřevěné pasti
kůže se vylisuje do tvaru lodí
co je horší než studené nohy?
Mráz vyprahlého pole taky dost bolí.
Potřísním krví
stehna lýtka
v místech
o nichž se
nemluví
V kobce mezi nohama a
nahými těly
už nemohu dýchat
a pachy se mísí v jednotné kluziště katastrof
A já jsem
slizká
jako žába
a pláču radostí
najednou
hnisavé slzy stékají
pro všechnu tu vodu
ledovou jako
Severní moře
co mi spadla do náruče
uprostřed pole mrtvol
a krve zaschlé na podlaze
ke které se přidávají
kapičky
té mé.
S černým inkoustem
se budí
život žádaný
Mé sliby brzy zbarví
jako mé svědomí
modré jak oči pomněnek
Budu ladit se svým oděvem
konečně sjednoceným
s pachem vší, štěnic
kyanovodíkem
a vinou IG Farben
A zrovna dnes mám náladu
na tu mojí malou hru
Válím se na koberci z vlasů a
z prachu
modeluju žvýkačkové kuličky
Zatuchlé regály
čpí nasládlý puch
a prokřehlý žal udržují v trezoru
jako by bylo co ukradnout
na tichém dětském vzlykotu
na noční můře plačtivých nocí
na příliš skutečné
vytí
dobyvačných vlků
aby stačilo jen pohladit po vlasech
pofoukat
odřené koleno.
A co přesně pomáhá na odřené srdce?
Máte ještě trošku toho morfia?
V rukou tu knihu
mnu
A vím, že přede mnou ji hladily tisíce
tisíckrát
čistších rukou
A já jsem
z eskalátorů
veřejných záchodů
nádraží
baget
citronové zmrzliny
špinavá
A je léto.
Nesu ji k pokladně
a paní s mastnými vlasy
křikne
„Do desátého srpna.“
Poslouchám vzdálený hlahol
a šelest prstů ztuhlých zimou
po měkkém papíře
v mělkých hrobech
se dotýkám
ještě mokrých
věčně mokrých
neutišitelných
slz
celého světa.
A v noci proplétám své dlaně s těmi hordami vyřízlých srdcí
nosím si je domů
a udržuji oční kontakt
s ústy
a čekám, až promluví,
ústa
která tehdy věděla
že tohle je konec
na jaře dvacátého devátého dubna
devatenáct set čtyřicet pět
A já se ptám a nevím koho
Kolik toho ještě budu muset prožít, abych si dokázala představit, jak moc je šest milionů?
A noc je vlídná, sladká
když voní po květinách, hvězdách, medu
a vláčný déšť roní slzy a
najednou je zdrženlivý
když se snaží smazat dech hlíny, kouře a masa
nesmazatelné
navždy
mrtvě živé.
